Psáno v říjnu 2025 Dnešní psychology (…) zajímají různé formy, neracionality‘[1] – zkratky, které člověk, vědomě, či nevědomě, využívá, potřebuje-li dosáhnout přibližně správného rozhodnutí v rychlém běhu dní. (Tereza Hadravová) Téma výtvarné kritiky dnes je podmnožinou širší situace, v níž hlavní konstituční roli hraje, zdá se, vztah autora, uměleckého díla, uměleckého provozu a kritického myšlení. Autor/autorka vytváří umělecká díla, která se zařazují anebo nezařazují do uměleckého provozu. Umělecký provoz je určitým druhem mechanismu, jemuž se do jisté míry podřizuje prezentace vizuálního umění i jeho uchovávání, prodej a směna. Kritické myšlení se odehrává v jazyce pojmů a bývá spojováno s kritikou autorské tvorby nebo mechanismů →

„V každej epoche treba nanovo sa usilovať o to, aby sa tradícia vytrhla konformizmu, ktorý ju už už premôže (…) Len ten historik bude mať dar rozdúchať v minulosti iskru nádeje, ktorý je pevne presvedčený o tom, že ani mŕtvi nebudú v bezpečí pred nepriateľom, ak zvíťazí.“Walter Benjamin, Tézy k filozofii dejín, Téza VI. „Jednou z najväčších výziev pre kritický, pokrokový, emancipovaný západoeurópsky subjekt (…) je vedieť, kedy sklapnúť a čakať. Nie v mene kultúrneho relativizmu alebo politickej pasivity, ale v mene každodennej etiky počúvania. Mám na mysli všetky tie situácie, v ktorých akýkoľvek pokus o otvorený kritický dialóg znamenal – →

Psáno v srpnu 2025 „To je vlastně celý ten český vynález: zterorizovat se tak demokraticky, až nemáš na koho udělat atentát.”Ludvík Vaculík, Sekyra Psát o výtvarné kritice z pohledu bývalého kritika, dnes zástupce instituce, která je v Česku kritizovaná pravděpodobně nejvíce, je ošemetné. Lze dopředu čekat, že bude můj text problematizovat, relativizovat, obrušovat. A je to tak. Na konci jednoho sněmovního semináře k tématu výtvarného umění si vzal slovo kandidát na ministra kultury a s možná nečekanou upřímností uvedl, že se problematice věnuje jen krátce, nicméně, jeho dosavadní největší dojem z české kultury je, „že jsme vzájemně strašně rozhádaní.“ Přítomní nemohli než souhlasit. Ve srovnání se →

Když jsem na přelomu tisíciletí jako čerstvý absolvent vysoké školy začínal s psaním o hudbě do celostátních médií a pronikl postupně do komunity kulturních novinářů, vyprávěli mi starší kolegové (kolegyň moc nebylo) historky o „báječných“ časech, kdy měli pocit, že si jich hudební průmysl váží. Jednomu nahrávací společnost zaplatila výlet letadlem do Paříže jen proto, aby se mohl účastnit tiskové konference jakési hvězdičky. Další vzpomínal na poslechovku čerstvé nahrávky rockových veteránů, která probíhala v luxusní limuzíně křižující Prahou, kde na palubě tekly koktejly a servírovaly se vybrané lahůdky. Možná si jejich historky nepamatuju úplně přesně, ale zcela jasně si vybavuju →

Prolog Koupil jsem si na Vánoce knihu Davida Zábranského Jů a hele a postil se do ní hned mezi svátky. Text otevírá přemítání vypravěče-autorského subjektu nad deníkovou formou psaní, a byť jsou pečlivě datované krátké vstupy rychle demaskovány jako stavební kostky podřízené potřebám románového vyprávění, zachovávají si z deníkové syrovosti jeden podstatný rys, absenci viditelného filtru, mechanismu, který by skutečnost rozpoznatelným způsobem transponoval do fikce. Myšlenky, touhy, obavy, pochyby, závisti a zášti, všechno se zdá padat do knihy přímo z poznámkového bloku v Zábranského telefonu. A taky jména. Jména a další jména. Nikoli smyšlená. Jméno jeho ženy, dcery, rodičů, lidí „ze scény“, přátel, literátek a →

Občas je stále běžná představa, že kritikové či kritičky jsou schopné vyplivnout jakýkoliv nadmíru kreativní a promyšlený text během pár hodin, někde mezi obědem a odpolední kávou, dvě hodiny u počítače a brilantní vhled do současné umělecké výstavy je na světě! Na psaní toho přeci není nutné mít moc, stačí jen počítač, zvládnete to i v kavárně, žádnou kancelář nepotřebujete, po zbytek dne se pak můžete věnovat jiným bohulibým činnostem, respektive svým dalším třem pracím, abyste se uživili. Ano, když se to tak vezme, každý je schopný NĚCO napsat za dvě hodiny, ale díky své sedmileté zkušenosti editorky v Artalku vím, že za →

V poslední době se čím dál častěji setkávám s obezřetností ohledně kritiky uměleckých institucí a jejich programu. Již několik osob, které se kritice věnují, se vyjádřilo v tom smyslu, že jsou ve své veřejné kritice výstav či jiných projektů opatrní, protože si uvědomují, v jak nedůstojných podmínkách vznikají a že dotyční kulturní aktéři si nezaslouží ještě veřejné bičování za práci, kterou v takové situaci odvádějí. Další se vůči té či oné kritice vymezili s tím argumentem, že to pak vede ke snadnějšímu útoku na současné umění, nebo dokonce to nahrává těm, kteří by podporu současného umění rovnou zrušili. A vůbec →

Na podzim roku 2024 se do popředí diskuse o kritice současného umění dostal text Deana Kissicka s názvem The Painted Protest: How Politics Destroyed Contemporary Art. Tato debata otevřela zásadní otázky o roli umělecké kritiky v dnešní společnosti, jež je stále více polarizována politickými a kulturními rozpory. Kissick v článku publikovaném na stránkách Harper’s Magazine kritizuje podle něj dominantní směr současného umění,který upřednostňuje politické a sociálně aktivistické kontexty, a argumentuje, že tento přístup oslabuje estetické hodnoty umění a potažmo odvrací pozornost od hledání krásy, originality či inovace. Nejedná se přitom o novou myšlenku – podobný názor, že umění figuruje coby →

Téma konce aktivní kritické práce je těsně spojené i se vstupem do mediálního prostoru. Jazyková oblast, jíž je podmíněna práce kritika či kritičky pohybující se v české umělecké oblasti, je limitovaná. Přímým důsledkem toho je velmi omezená možnost profesionalizace formou stálých pracovních míst, a tedy kritika se stává jaksi omezeným obdobím v profesním růstu, ale dovede ho na jiná, stálejší pracovní místa. S tím také souvisí otázka střetu zájmu a etického kodexu výtvarné kritiky, který čeká na své obecné formulování. Je možné psát kritiku událostí ve výtvarném umění, když se na nich aktivně jako kurátorka spjatá s institucí podílím? Pro mě je odpověď nikoli. →

Dějiny architektury jsou primárně vnímány jako součást dějin umění. Aniž bych chtěla volat po odtržení dějin architektury z kunsthistorie ‒ Rostislav Švácha prozíravě varuje, že by pak dějiny architektury beze stopy zmizely v širokém chřtánu obecných historiků ‒, přeci jen mám pocit, že pro porozumění architektuře nám nástroje dějin umění nestačí. Zvlášť silně se to ukazuje při výzkumu architektury a urbanismu od druhé světové války dodnes. Architektura vždy vzniká z často komplikované až konfliktní interakce mnoha aktérů ‒ v určitém politickém, společenském a ekonomickém prostředí, v rámci konkrétní legislativy a norem, v určitých pracovních podmínkách. Územní plán, stavební předpisy a další normy určují, kde dům může →