V poslední době se čím dál častěji setkávám s obezřetností ohledně kritiky uměleckých institucí a jejich programu. Již několik osob, které se kritice věnují, se vyjádřilo v tom smyslu, že jsou ve své veřejné kritice výstav či jiných projektů opatrní, protože si uvědomují, v jak nedůstojných podmínkách vznikají a že dotyční kulturní aktéři si nezaslouží ještě veřejné bičování za práci, kterou v takové situaci odvádějí. Další se vůči té či oné kritice vymezili s tím argumentem, že to pak vede ke snadnějšímu útoku na současné umění, nebo dokonce to nahrává těm, kteří by podporu současného umění rovnou zrušili. A vůbec proč se tak bičujeme, proč se víc nechválíme? Vždyť je obdivuhodné, co dokážeme v české kultuře vytvořit za daných podmínek. Mě samotné, když jsem se jednou vyjádřila kriticky o přístupnosti jedné výstavy, dotyčná kurátorka namítla, že je tato kritika nefér, že podmínky prostě byly velmi mizerné, jak si jistě dokážu představit, a že bych s ní měla být naopak solidární a dotyčnou kritiku neventilovat veřejně.
Ráda o umění uvažuji jako o sociální infrastruktuře. V současné době se nacházíme uprostřed krize takových sociálních infrastruktur. Zkušenost s nimi, alespoň u nás, v Západním světě, je čím dál víc frustrující. Nacházíme se v začarovaném kruhu, kdy společnost neinvestuje do infrastruktur, ty proto nefungují, lidé, kteří v nich pracují, jsou vyhořelí a nedokážou poskytovat takové služby, které se od nich očekávají. Lidé pak infrastrukturám nedůvěřují, neví, proč by do nich měli odvádět své peníze, odvracejí se od nich a považují je za černou díru, kde peníze akorát tak mizí. Čím míň se do infrastruktur investuje a čím méně jsou finančně a personálně a jinak podporovány, tím více se od nich lidé odvracejí a staví se proti tomu, abychom se o ně jako společnost jakkoliv starali. Ať jede každý sám na sebe, ať se stará každý sám o sebe, což je perverzní morálka, která nikdy nikomu nic nepřinesla. Za svůj úpadek a nefunkčnost pak společnost viní ty slabší, ty jiné, ty, kteří se nemůžou nebo neumí tak bránit. Krize infrastruktur nakonec nevyhnutelně vede k fašismu. Není náhodou, že právě po druhé světové válce traumatizovaní přeživší na Západě věnovali tolik budování veřejných infrastruktur, a to snad v celé Evropě. Viděli v tom obranu proti opakování historie. Škoda, že jsme tuto lekci už dávno přestali brát vážně.
Jaký má ale smysl už tak nefungující infrastruktury z pozice „expertů“ kritizovat? Neměli bychom je naopak za každou cenu hájit? Nakonec lidé v nich dřou za malé peníze, snaží se v nedůstojných podmínkách plnit očekávání, plnit své poslání, neboť právě tak často o své práci uvažují. Jsou unavení a vyhořelí. A pak přijde kritik a jejich práci ještě navíc zkritizuje. Záměrně nepíšu konkrétně o umění, protože se to netýká jen umění. Máme nadávat na lékaře či lékařky a sestry, že se k nám nechovají dostatečně citlivě, pokud ošetřují pacienty jako na běžícím páse? Máme nadávat na učitele a učitelky, že se dostatečně nevěnují našim dětem, když jim společnost není schopná zajistit adekvátní podmínky k práci, že kuchařky a kuchaři nevaří kvalitní jídla ve školních jídelnách, když jim neplatíme ani minimální mzdu? Atd atd. Stejnou logiku ale můžeme aplikovat i na svět umění. Máme my kritici a kritičky kritizovat podplacené kurátory a umělce v muzeích a galeriích, či na nejrůznějších přehlídkách, pokud na svoji práci nemají čas, peníze, zdroje, podmínky?
Problém ale je, že opatrná či žádná kritika nijak naše problémy nevyřeší. Tvoje ticho tě neochrání, jak píše Audre Lorde. Nevyřeší podfinancovanost ani žádný jiný nedostatek zdrojů. Ticho a mlčení je vítězstvím fašistů, zato otevřená diskuse vede k větší rozmanitosti, hlubšímu sebepoznání, reflexi a hledání nových cest, posiluje zdravější vztahy, k nimž konflikt a nesouhlas patří, posiluje odolnost, přizpůsobivost proměnlivým a nepříznivým podmínkám, podporuje zodpovědnost, rozmnožuje úhly pohledu, kultivuje strategie či hledání jiných řešení a témat. Nemluvím tu o kritice, která jen útočí a je sama svým vlastním cílem, nemluvím tu o halekání na sociálních sítích. Mluvím tu o kritice jako promyšlené zpětné vazbě. Všichni máme ego, které zapláče, když nám někdo vytkne to či ono a my do toho přece vložili tolik. Máme to zapotřebí? Jenže jak se můžeme posouvat, vyvíjet, reagovat? Kultura je především dialog, utváří se v dialogu, v diskusích, nesouhlasu, námitkách, upozornění. U mé sedmileté dcery ve třídě je na nástěnce vyvěšené tištěným písmem napsané slovo CHYBA a u ní je deset důvodů, proč je chyba přítelem a nikoliv nepřítelem. Asi by se současné umění mělo učit od současného školství. Kritikou rosteme a přicházíme na věci, které by nás jinak ani nenapadly. Našimi chybami roste a vyvíjí se celý obor. Možná jsme chvíli frustrování, ale pak to nás i další donutí přemýšlet, o tom, co a proč děláme, a jak. Kritika je dar, který dáváme druhým. Věnujeme čas tomu, abychom se zamysleli nad jejich prací. Sdílíme s nimi náš úhel pohledu, z něhož si mohou něco vzít. Tak bychom nad ní měli uvažovat. Jsem proto zastánkyní zásady otevřenosti při vyjadřování našich skutečných názorů. Kritika by měla být nebojácná a jasná.
Vítězstvím fašismu je kultura, která se vyhýbá kritice, nesnáší ji, odmítá ji. Opatrnost vůči kritice, ať už z důvodu obavy z negativních dopadů na jednotlivce nebo instituce, nás totiž paradoxně může dostat do situace, kdy se problémy ignorují, prohlubují a společnost či my sami si jich ani nejsme vědomi. Otevřená a konstruktivní kritika vytváří prostor pro reflexi a diskusi, což jsou klíčové aspekty pro rozvoj umění i dalších oblastí lidské činnosti. Místo abychom se báli kritizovat, bychom měli podporovat prostředí, kde je možné vyjadřovat názory a podněty, které bychom se měli učit přijímat, což vede k posílení a odolnosti sociálních infrastruktur a osob, kteří v nich působí.
Ve světě, kde čelíme tolika výzvám, je zásadní, abychom se nevzdávali dialogu. Pouze tím, že se postavíme za otevřenou debatu a kritické myšlení, můžeme předejít stagnaci. Kritika, je-li vedena s respektem a cílem dosáhnout zlepšení, není útokem, ale důležitým nástrojem pro budování silnější a odolnější komunity. Jen tímto způsobem můžeme společně překonávat překážky, které nás a českou kulturu bezpochyby v blízké budoucnosti čekají.
Tereza Stejskalová je ředitelkou tranzit.cz a spoluzakladatelkou bienále Ve věci umění. Spolupracovala na mnoha výstavách a projektech v Evropě, USA, Asii. Je editorkou řady publikací, překladatelkou a autorkou knížky Smrt umělce. Ať žijí pomocnice! (tranzit 2024).