Na podzim roku 2024 se do popředí diskuse o kritice současného umění dostal text Deana Kissicka s názvem The Painted Protest: How Politics Destroyed Contemporary Art. Tato debata otevřela zásadní otázky o roli umělecké kritiky v dnešní společnosti, jež je stále více polarizována politickými a kulturními rozpory. Kissick v článku publikovaném na stránkách Harper’s Magazine kritizuje podle něj dominantní směr současného umění,který upřednostňuje politické a sociálně aktivistické kontexty, a argumentuje, že tento přístup oslabuje estetické hodnoty umění a potažmo odvrací pozornost od hledání krásy, originality či inovace. Nejedná se přitom o novou myšlenku – podobný názor, že umění figuruje coby ilustrace teorií kritické obce, vyslovil americký novinář Tom Wolf ve své knize The Painted Word (1975), která byla poprvé shodou náhod rovněž publikována v Harper’s.
Kissickův článek se zaměřuje na období kolem roku 2016, kdy údajně došlo k výraznějšímu propojení umění s politikou. Jako klíčový moment označuje čtrnáctou Documentu (2017), jednu z nejvýznamnějších přehlídek současného výtvarného umění, konající se každých pět let v německém Kasselu. Tento ročník s podtitulem Poučit se z Athén, pod vedením polského kurátora Adama Szymczyka, poprvé rozšířil výstavu mimo Kassel do řeckých Athén, čímž reagoval na řeckou dluhovou krizi z počátku desetiletí a zároveň poukázal na Athény jako symbolické místo propojující severozápadní země, Evropu a globální Jih. Cílem přehlídky tak byla reflexe geopolitické dynamiky a snaha decentralizovat a dekolonizovat dominantní narativy spojené se statutem quo finančního kapitalismu.
Když však Kissick navštívil poslední Benátské bienále, zdá se, že byl nepříjemně konfrontován. Původní nadšení z čtrnácté Dokumenty, u kterého byl navyklý na kritické konceptuální umění kasselského typu, nahradil pocit hořkosti – atmosféra této přehlídky se přelila i na bienále, původně spjaté s „otevřenými bary, sexem a glamour“ (jeho slovy), aby vyhověla novému étosu umělecké ctnosti. Témata imigrace, kulturní diverzity a humanitárních krizí, jež dominovala šedesátému ročníku nazvanému Strangers Everywhere – Foreigners Everywhere, ostře kontrastovala s obdobím devadesátých let a počátkem nového tisíciletí, kdy Kissick nacházel v umění pluralitu. Podle něj byl tento tvůrčí potenciál vyměněn za nevynalézavá díla, přizpůsobená převládajícím společenským a politickým diskurzům.
Kissickův text na sebe nenechal dlouho čekat. Reagovali na něj například v Berlíně usídlený kritik Martin Herbert (Are You Too Old for the Artworld, ArtReview.com), americký kritik Saul Ostrow (Art’s Political Economy: A Response to Dean Kissick, TwoCoatsofPaint.com) nebo umělec Ajay Kurian (Make Art Great Again? A Response to the Nostalgia and Backlash in Dean Kissick’s Clickbait Manifesto, CulturedMag.com). Všichni se shodli, že politizace není problémem, ale spíše přirozenou reakcí umění na proměny společnosti. Začlenění politických témat do uměleckého vyjádření odráží širší kulturní posun a není v rozporu s estetickými hodnotami umění. Navíc upozornili na nostalgický tón Kissickovy kritiky, která vzpomíná na „zlatou éru“ umění.
Možná, že Kissickova frustrace odráží již klasický konflikt mezi generacemi – střet mezi „starými“ a „mladými“, který provází přirozené proměny umělecké scény, jež čelí hrozbám nového typu. A konečně, není to buď, anebo. Kissick jako by opomíjel možnost koexistence různých přístupů k umění a to, že druh umění, jež kritizuje, neexistuje v prostoduché černobílé úsečce. Zabývat se „představivostí, probouzet vědomí, otevírat portály do tajemna, přesahovat svůj předmět“ dokáže i umění, které se zabývá například politikou identit či kritizuje účinky moderních technologií.
Diskuse o výtvarném umění už dávno překračuje pouhé estetické hodnocení. Umělecká kritika tak není jen posuzováním děl; je dialogem, který pomáhá umělcům i institucím artikulovat jejich význam v kulturním a sociálním kontextu a stále více se zaměřuje na vztah umění k širším společenským problémům. Jedná se o proaktivní a kreativní nástroj, který podporuje růst umění a hlubší reflexi, je výchozím bodem, nikoli koncem diskuse. S ohledem na listopadový volební výsledek ve Státech, nárust fašistických tendencí v západních zemí a i palčivé situaci odehrávající se hned za tuzemskými hranicemi na Slovensku nelze očekávat, že se umění bude zabývat pouze formálními hrátkami. Pouze redefinicí role kritiky můžeme doufat v to, co si Kissick přeje – umění, jež je odvážné, inovativní a imaginativní. Jak autor sám uzavírá: „Stále je co si představovat.“
Eva Slabá je kurátorka, kritička a teoretička výtvarného umění. Od jara 2024 vede Cenu Věry Jirousové.