Téma konce aktivní kritické práce je těsně spojené i se vstupem do mediálního prostoru. Jazyková oblast, jíž je podmíněna práce kritika či kritičky pohybující se v české umělecké oblasti, je limitovaná. Přímým důsledkem toho je velmi omezená možnost profesionalizace formou stálých pracovních míst, a tedy kritika se stává jaksi omezeným obdobím v profesním růstu, ale dovede ho na jiná, stálejší pracovní místa. S tím také souvisí otázka střetu zájmu a etického kodexu výtvarné kritiky, který čeká na své obecné formulování. Je možné psát kritiku událostí ve výtvarném umění, když se na nich aktivně jako kurátorka spjatá s institucí podílím? Pro mě je odpověď nikoli. Mohu reflektovat zahraniční dění? Tady možná zaváháme, sama neznám správnou odpověď. Nebo mohu psát jakoukoli kritiku, když vím, jak komplikovaný je u nás systém financování kultury a jak podmiňuje výsledek každého takového snažení? Jak mluvit o prekarizaci kulturních pracovníků?
To všechno má přímé důsledky na profesi výtvarné kritičky, jež se tak stává etapou v životě teoretičky či historičky umění. A se vstupem do mediálního prostoru souvisí i čím dál tím víc poznání správného okamžiku, kdy z něj ustoupit. Kritika má totiž jedinou podmínku: být vždy nezávislým prostorem pro myšlení. Je tak výzvou sebereflexe pro každého poznat tento okamžik, na který nepřipraví žádná brožura o kritice – nejde to, každá jednotlivá situace je unikátní. Je to situace, která se stále vyvíjí společně s diskusí o etice kritické práce, a navíc co bylo možné včera je dnes přehodnoceno. To však neznamená, že bychom se ke kritice nemohli zase aktivně vrátit.
Tyto konce vnímám pro kritiku obecně jako velký potenciál, a především schopnost udržet si „mladé“ myšlení. Je ale podle mne nezbytné tuto „jednotu v proměně“ integrovat do podmínek lokálního světa umění. Je nezbytné zajišťovat podmínky „vstupu“ do kritické diskuse na strategických místech, jako jsou uměleckovědné obory vysokých škol, stejně jako „odchodu“, skrze promýšlení etických kodexů institucí a profesí. Jedna strana vyrovnává druhou. Jestliže kritickou profesi není možné vetknout stabilně do systému lokálního uměleckého světa, je nezbytné promyslet její nerůst. S tím souvisí i zaměstnanecké pozice kritiků v médiích, pro které je zdravá jejich periodická obměna na základě výběrových řízení. Nejhorší, co se kritikovi totiž může stát vedle ztráty objektivity, je předvídatelnost. Jakmile víte, že si v magazínu v tom či onom přečtete názor ten a ten, a to proto a proto, je zbytečné jej vůbec publikovat.
Zdravý nerůst likviduje podfinancování oboru i jeho problematickou výukou – kritice se naučíme jen jejím pravidelným opakováním a neustálou diskusí. Tuto úlohu místo školy přebírají samotné redakce, pro ně je pak ztráta těchto profesionálů jen další frustrací. Abychom ulevili systému, je třeba neopouštět jej nadobro – vracet se a udržovat jeho běh. Končit tedy s jakýmsi „ale“, jelikož konec aktivní kritiky znamená zajištění jejího místa z jiné strany: zajišťování rovných podmínek pro autory, zdržení se názoru v neobjektivní situaci (i přesto, že by toho autor mohl být schopný), vyjednávání o pozici kritiky na univerzitách a v institucích – a především zajišťování důstojného ohodnocení kritické práce.
Právě s tímto koncem, kterým nekončím, jsem se sama stáhla ze psaní kritik k aktivitám o kritice, stejně jako jsem se nyní rozhodla předat předsednickou pozici spolku Ceny Věry Jirousové někomu dalšímu. Pro mě a mnohé kolegyně a kolegy, kteří již podobným procesem prošli, je to nediskutovanou součástí oboru, která se velmi důležitě podílí na jeho síle a udržitelnosti. Pozice kritika je o psaní textů, ale nezůstává u něj. Pro psaní textů je třeba vytvářet a udržovat prostor, je to nerůst, o nějž je třeba pečovat.
Eva Skopalová je kurátorka, kritička a historička výtvarného umění. V letech 2020-2024 vedla Cenu Věry Jirousové.