Dějiny architektury jsou primárně vnímány jako součást dějin umění. Aniž bych chtěla volat po odtržení dějin architektury z kunsthistorie ‒ Rostislav Švácha prozíravě varuje, že by pak dějiny architektury beze stopy zmizely v širokém chřtánu obecných historiků ‒, přeci jen mám pocit, že pro porozumění architektuře nám nástroje dějin umění nestačí. Zvlášť silně se to ukazuje při výzkumu architektury a urbanismu od druhé světové války dodnes.
Architektura vždy vzniká z často komplikované až konfliktní interakce mnoha aktérů ‒ v určitém politickém, společenském a ekonomickém prostředí, v rámci konkrétní legislativy a norem, v určitých pracovních podmínkách. Územní plán, stavební předpisy a další normy určují, kde dům může stát, jak může být velký, kolik má mít parkovacích míst, kolik má být kolem zeleně, jak má být bezpečný, jak energeticky úsporný atd. Někdo si stavbu objedná a zaplatí, tým architektů a architektek ji s pomocí mnoha dalších profesí navrhne, někdo další pak postaví, a to s technologiemi, na jejichž vývoji, výrobě a prodeji se opět podílí celá řada lidí.
V dějinách umění/architektury nám z toho všeho ovšem zbyde v podstatě jen jméno vedoucího architekta, někde v závorce možná zmínka o investorovi ‒ ostatní aktéry pohltí čas. Uvedu příklad z oblasti svého vlastního výzkumu, přiznávám, že extrémní: Kdo vlastně navrhoval panelová sídliště? Do jaké míry jsou jejich realizace výsledkem intence architektů a urbanistů a nakolik se do jejich výsledné podoby propsali další aktéři ‒ politici a byrokraté, autoři typových stavebnic, panelárny, stavební podniky a další hráči? Klasické dějiny umění jsou na tyto otázky krátké. Vědecký diskurs se nicméně vyvíjí a tzv. agentní přístupy, které jsou v posledních letech aktuální, velmi napomohly k rozšíření pole zájmu dějin architektury. Také koncept „geniálního tvůrce“ již nějaký čas kolísá pod náporem feministicky orientovaných výzkumů a uvolňuje místo širšímu uvažování o autorství.
Když se konečně přesuneme ke kritice architektury, která stojí někde mezi dějinami architektury, teorií a samotnou architektonickou praxí, celý problém vystupuje ještě mnohem ostřeji. Kdo všechno je zodpovědný za výslednou realizaci? Čí výkon to vlastně kritik hodnotí? K tomu se přidává také otázka, která stojí v samém základu architektonické (i mnohé jiné) kritiky: Čí zájem vlastně zastupuje kritik? V předchozích odstavcích jsme příznačně zapomněli na jednoho úplně klíčového aktéra ‒ totiž uživatele. „Pokud mnohé z architektonického významu nevzniká na rýsovacím prkně, ale ve složitém živém světě toho, jak je architektura obývána, konzumována, používána, žita nebo zanedbávána, je tento svět zároveň v komplexnosti i v jednotlivostech jen minimálně prozkoumán,“ upozorňuje Kenny Cupers v úvodu knihy Use Matters. An Alternative History of Architecture (2013).[1]
Právě od uživatele by měla smysluplná kritika architektury začít, už proto, že jeho hlas je v celém procesu vzniku (pokud pomineme individuální bydlení) většinou nejméně slyšet. Stojí za to dát si načas, pozorovat všední život recenzovaných staveb, přemýšlet nad způsobem, jakým jsou obývány a užívány, nad pohybem lidí, sociálními kontakty a vztahy, které stavba podporuje či naopak limituje. A také nad otevřeností/uzavřeností, inkluzivitou/exkluzivitou, hierarchiemi, atmosférou, pamětí atd. Žádný univerzální uživatel sice nikdy neexistoval (i když si ho státněsocialistické stavebnictví vysnilo), a společnost je navíc čím dál heterogennější, to by nás však nemělo odradit, spíš poučit. Architektura je zkrátka bytostně politická, proto je nutné se pokaždé znovu ptát, co ta která realizace obyvatelům města přináší… a také co jim bere a v čí prospěch. A to nejen u veřejných, ale i u velkých komerčních staveb. „Agency of the user“, o níž mluví Cupers, je zkrátka primárním východiskem smysluplné a relevantní architektonické kritiky. Což samozřejmě neznamená, že to stačí ‒ vždy je potřeba zhodnotit i další, především architektonické kvality staveb.
Architekti jen neradi slyší o veřejné (společenské, environmentální, kulturní…) zodpovědnosti své profese, která je podstatou etiky jejich práce. Většina z nich si hýčká iluzi autonomie své profese, chtějí být demiurgové, osvícení tvůrci našeho světa. A veřejnost přece architektuře nerozumí, participace je jen takové divadýlko a uživatelé se musí konceptu domu přizpůsobit. Přesto se vždy našli i tací architekti, pro které se zájem o užívání, o skutečný život staveb stal kritickým motorem jejich práce. A je tu jistá naděje, že s nástupem mladší generace, veřejně mnohem angažovanější, jich bude přibývat.
Začínající architektka Sofie Gjuričová tak na konec svého článku o práci Karla Pragera připojila překvapivě radikální manifest: „Je třeba nově pojmout architektonickou profesi a tím dosáhnout užší provázanosti s ostatními obory. Jen taková může generovat skutečně veřejná, inkluzivní a participativní místa v souladu s myšlenkou práva na město. Pouze taková místa mohou poté nést radikální architektonický výraz.“[2] Všimněte si té hierarchie ‒ na prvním místě je veřejnost, inkluzivita, participace a právo na město, až „poté“ může dát architekt takovému místu výraznou formu. (Ano, přiznávám, matkou Sofie Gjuričové je vynikající historička soudobých dějin Adéla Gjuričová, ale nemyslím si, že v pozadí článku stojí snaha vyrvat architekturu z náruče dějin umění a přesunout ji do agendy obecných dějin.)
Zkusme na závěr tímto prizmatem kriticky nahlédnout výrazné architektonické počiny nedávné doby. Co Šépkova GAMPA/Sféra v areálu Automatických mlýnů v Pardubicích? Vlna nevole, kterou jeho řešení výstavních prostor mezi uživateli, především kurátory a architekty výstav, vyvolalo, nevěstí nic dobrého. A teď těžší kalibr: Široce diskutovaný vítězný návrh soutěžního dialogu na úpravu hlavního nádraží v Praze a jeho okolí. Uživatelem je v podstatě každý z nás a veřejných zájmů je tu mnoho a v řadě ohledů jsou protichůdné ‒ je fajn mít dobře vyřešená všechna propojení, ale na druhou stranu je příjemné čekat na vlak v teple a závětří; není vůbec na škodu, když do tuzemských stojatých vod vstoupí zkušení zahraniční architekti, ale je kulturně a vlastně i environmentálně nezodpovědné bořit velkou část budovy, která je významným reprezentantem architektury své doby, a navíc nemovitou památkou.
A když už jsme u té zodpovědnosti ‒ právě tato soutěž je skvělým dokladem toho, že aktérů je na poli architektury opravdu hodně a mnozí z nich mají na výsledku přinejmenším stejný podíl jako architekti. Kdo zapomněl (nebo nechtěl?) zahraniční účastníky upozornit, že se mají k budově chovat jako k památce? Kdo a podle jakého klíče vybíral porotu? (A proč zde historiky architektury zastupoval zrovna Zdeněk Lukeš, který již napomohl demolici nejedné významné stavby?) A kdo a proč mezi porotci prosazoval vítězný návrh?
[1] Kenny Cupers, Introduction, in: Týž (ed.), Use Matters. An Alternative History of Architecture, London and New York 2013.
[2] Sofie Gjuričová, Jeho stavby suplují ve městě chybějící kulturní střed, A2larm, 4. 10. 2023.
Karolina Jirkalová je kritička a historička architektury, pracuje jako redaktorka časopisu Art Antiques.