Občas je stále běžná představa, že kritikové či kritičky jsou schopné vyplivnout jakýkoliv nadmíru kreativní a promyšlený text během pár hodin, někde mezi obědem a odpolední kávou, dvě hodiny u počítače a brilantní vhled do současné umělecké výstavy je na světě! Na psaní toho přeci není nutné mít moc, stačí jen počítač, zvládnete to i v kavárně, žádnou kancelář nepotřebujete, po zbytek dne se pak můžete věnovat jiným bohulibým činnostem, respektive svým dalším třem pracím, abyste se uživili.
Ano, když se to tak vezme, každý je schopný NĚCO napsat za dvě hodiny, ale díky své sedmileté zkušenosti editorky v Artalku vím, že za publikovatelností takového textu se pak skrývá několikahodinová editorská práce. Je to práce neviditelná, ale naprosto nezbytná. Většina dobrých recenzí a kritik, které jste kdy četli, znamená, že se jim někdo pečlivě věnoval. Mohly být několikrát vráceny, prošly diskuzí, krácením, úpravami, okomentováním. Existují samozřejmě i texty, které skoro nepotřebují editorský zásah. Jsou stylisticky i gramaticky perfektní, okamžitě připravené k publikování. Ale to je tak jeden text z dvaceti. Možná ze třiceti.
Po zeditování putuje text na korektury, ano, ani editorka nevychytá všechno, občas se nějaké hrubce podaří proklouznout. A co všechny ty špatně nasměrované uvozovky, a dlouhé a krátké pomlčky, čárky, kde nemají být, a čárky, které chybí tam, kde mají být! Korektoři a korektorky jsou další naprosto zásadní neviditelnou součástí celého procesu. Díky jejich práci se můžeme soustředit na obsah daného textu, plynulé čtení se nezadrhne a věty pak utíkají jako stádo oveček.
Občas jsme v Artalku mívali i domluvenou spolupráci s dalšími zahraničními časopisy, několik let jsme si vyměňovali texty s online magazíny o umění ve východní Evropě. Proto byl občas součástí celého procesu i překlad. A Deepl je sice šikovná aplikace, ale nepostihne všechny složitější obraty a nemá takovou citlivost na jazyk jako překladatelka. Na překlady z češtiny do jiného jazyka jsme proto vždy někoho oslovovali – ať už to byla angličtina, němčina, maďarština nebo polština.
To už jsou čtyři různé profesionalizované zastávky, kterými text putuje – od vzniku, přes editaci, ke korektuře a případně pak na překlad. Za každou touto zastávkou stojí jeden člověk, který má většinou několik dalších prací, aby se mohl uživit, někdy jsou tyto práce zcela mimo obor. Psaní a péče o umělecko-kritické texty je totiž nesmírně nevděčná činnost, pokud nejste v nějaké redakci nastálo zaměstnáni za důstojnou mzdu. Je to práce špatně placená, nahodilá, nevděčná, většina společnosti o jejím smyslu pochybuje, navíc ostrá a přesně mířená kritika často vede k tomu, že vás nakonec hodně lidí nemá rádo – kurátoři a kurátorky, umělci a umělkyně, anebo třeba pražský magistrát (ten si hodně věcí bere osobně).
Výsledek takového začarovaného kruhu, který je s rostoucími cenami potravin a energií čím dál začarovanější, je pak to, že ve specializovaných časopisech nevycházejí moc dobré nebo zajímavé texty. Pak začnu i já o smyslu psaní uměleckých kritik pochybovat, ačkoliv jsem se touto profesí sedm let živila. Na textech je totiž vidět, když jsou napsané narychlo, bez hlubšího promyšlení a editorské práce. Jenže výsledkem této situace by nemělo být bědování nad tím, zda a jakou má umělecká kritika budoucnost. Nemá totiž žádnou, pokud kritiky a recenze nebude mít kdo psát.
Proto je třeba, aby se umělečtí kritici a kritičky propojovali s dalšími profesemi v kultuře a společně s nimi nevzdávali boj za lepší pracovní podmínky. Ministerstvo kultury, potažmo český stát, totiž v současnosti neudělá samo od sebe nic. V rezortu kultury není vůle k tomu, aby byla přijata jakákoliv sociální opatření – ať už by se týkala podpory pracujících v režimu OSVČ, když jim vypadnou příjmy, nebo snížení odvodů na sociálním a zdravotním z důvodu nízkých honorářů. Status umělce a umělkyně (anebo spíše novela zákona č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury) se v konečném důsledku omezí jen na vznik registru, který začne pravděpodobně platit od července tohoto roku, a ačkoliv by mělo dojít k navýšení částky na stipendia (na 130 mil. Kč), málokdo z výtvarného umění (překladatelství nebo literatury) na ně dosáhne. Žadatel či žadatelka o ně totiž nesmí být zaměstnána na více než poloviční úvazek a příjmy z umělecké činnosti musí tvořit alespoň 50 procent celkových příjmů za poslední dva roky. Poslední podmínka k získání stipendií je spíše výsměch: Celkový průměrný příjem žadatele či žadatelky nesmí být vyšší než průměrná mzda v národním hospodářství (na konci roku 2024 to bylo 45 412 Kč). To ale samozřejmě nikdo nemá – podle Českého statistického úřadu byla v roce 2022 průměrná hrubá měsíční mzda v tradiční kultuře 30 800 Kč.
Propojení pracujících v kultuře je navíc v současnosti čím dál důležitější i kvůli tomu, že kulturní scéna je neuvěřitelně křehký sektor, který slouží jako ideologická nárazníková zóna pro politickou garnituru libující si v autoritářství a antidemokratických tendencích. Všechny výtvarné časopisy dnes do značné míry fungují díky grantům z MK nebo Prahy či Brna. A to je extrémně nejistá situace, která se může změnit doslove ze dne na den, jak ukazuje slovenské ministerstvo kultury a rozklad Fondu na podporu umenia. I proto je třeba posilovat vztahy a organizovanost pracujících v kultuře v Česku, jinak instituce, v nichž pracují, šmahem zmizí. A s nimi i umělecká kritika.
Anna Remešová pracovala jako šéfredaktorka online magazínu o umění Artalk.cz. Dlouhodobě spolupracuje s ústeckou Galerií Hraničář. V současné době je doktorandkou na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se zabývá zapojením českých zemí do koloniálních vztahů na přelomu 19. a 20. století.