Prolog
Koupil jsem si na Vánoce knihu Davida Zábranského Jů a hele a postil se do ní hned mezi svátky. Text otevírá přemítání vypravěče-autorského subjektu nad deníkovou formou psaní, a byť jsou pečlivě datované krátké vstupy rychle demaskovány jako stavební kostky podřízené potřebám románového vyprávění, zachovávají si z deníkové syrovosti jeden podstatný rys, absenci viditelného filtru, mechanismu, který by skutečnost rozpoznatelným způsobem transponoval do fikce. Myšlenky, touhy, obavy, pochyby, závisti a zášti, všechno se zdá padat do knihy přímo z poznámkového bloku v Zábranského telefonu. A taky jména. Jména a další jména. Nikoli smyšlená. Jméno jeho ženy, dcery, rodičů, lidí „ze scény“, přátel, literátek a literátů, kritiků a kritiček… Introspekce střídané s odkrýváním detailů ze života autorových blízkých osob v detailu, který se ve své chladné popisnosti stává až groteskní. Hodnotící výroky a soudy. Spousta. Kritické komentáře, dloubance a šťouchance, udělované tu sobě, tu druhým.
Jak Jů a Hele skončí, nevím. Při hledání smysluplných fragmentů lidské interakce na Facebooku jsem narazil na názor, že Zábranského míra egomanie je až příliš velká. Aniž bych to nějak hlouběji reflektoval, aniž bych rychlý soud náhodné diskutující ověřil poslechem literárního podcastu na Deníku Alarm, nechal jsem, omlouvaje se množstvím „důležitějších věcí na práci“, knihu postupně zapadat vrstvou lichých ponožek, které se v rytmických cyklech vrší vedle postele. Kritika má velkou moc.
Rozhovor, který nebyl
„Ok, má to být blog, blogýsek, deníček, tak si sem odložím…“ začal jsem si ťukat do telefonu, za chůze dolů Dominikánskou ulicí, cestou od bakalářských státnic na FaVU do Lidlu. Na ploše laptopu jsem měl už pár týdnů rozepsaný text pro blog CVJ s pracovním názvem Únava z kritiky. Zamyšlení nad tím, jak se se změnou atmosféry na uměleckých školách, jejímž symbolem se v Česku stal otevřený dopis a odchod Jiřího Černického z UMPRUM, proměnil také jeden z jejich ústředních rituálů, kritická diskuse probíhající v rámci klauzur a dalších obhajob studentských prací. Teď mi ale do cesty mi ale přišlo něco nového a já věděl, že musím psát o tom. Protože se mě to dotklo. Proto jsem začal nový text novým Zábranským. Chtěl jsem, aby to bylo osobní. Chtěl jsem být na chvilku jako on (nebo jeho autorský subjekt), všechno to napsat a nedívat se nalevo napravo.
Napsal jsem to, ale publikovat to nedokážu. Nepsal jsem román. Psal jsem o okolnostech neuskutečněného rozhovoru se Zahraniční umělkyní pro český Časopis o výtvarném umění. Když jsem text, večer před deadlinem, napsal, požádal jsem o názor Redaktorku časopisu. Ta mě odkázala na Šéfredaktora a on na Kurátorku spolupracující s Umělkyní na výstavě, která měla být záminkou k rozhovoru. Jejich jména byla v textu zmíněna, nebo se dala bez nejmenší námahy dovodit. Všem jsem řekl, že chápu jejich důvody, proč není dobrý nápad publikovat, co jsem napsal. Ve snaze rozšířit hranice toho, co si jako autor můžu dovolit říct, jsem narazil na hranice soukromých konverzací a profesní etiky. Znejistěl jsem. Věděl jsem, proč chci psát bezohledně, přišlo mi to úměrné mému rozčarování. Byl to čistý narcismus, že mě vůbec napadlo takhle psát? Podcenil jsem rozdíl mezi románem vystavěným jako blog a blogem CVJ, který je součástí vztahové sítě českého světa umění? Jsem teď empatický, když respektuju argumenty těch, na které jsem se při psaní neohlížel? Nebo jsem jen srab, který si nedokáže stát za textem, který jsem v hodinách, kdy vznikal, prožíval jako něco zásadního?
Kritika a citlivost
V posledním telefonátu Kurátorka zmínila, že se Zahraniční umělkyní doufaly, že se redakci podaří najít někoho, kdo k rozhovoru přistoupí citlivě. Trochu se mě to dotklo. A pak mi to došlo. Všechno zlé je k něčemu dobré. Apel na citlivost totiž narýsoval příčné spojení mezi mikrosvětem uměleckých škol, o kterém jsem chtěl psát původně, neuskutečněným rozhovorem, světem umění a světem „tam venku“.
Tvrzení, že ten, kdo stojí proti vám, není citlivý, že vás, vaše hodnoty, názory nebo prožívání nerespektuje, se během posledních několika let stalo kartou, s níž hrají nejen marginalizované a slabé, ale také silní a privilegovaní. Už to dávno nejsou jen „snowflakes“ z řad mladších mileniálů a genZ, kteří požadují respektující zacházení. Jsou to také všichni „bílí muži“, bez ohledu na gender nebo barvu kůže, kteří na tiskovkách, v otevřených dopisech, na sociálních sítích naříkají na to, jak špatně je s nimi zacházeno.
„Novinář provokoval otázkami“ oznamoval na jaře 2021 titulek v hlavní zpravodajské relaci maďarské stání televize M1, zatímco reportérka mluvila o tom, jak emailem zaslané otázky od rakouského novináře zneklidnily maďarské europoslance za stranu Fidesz. Memetická hláška o novinářích provokujících otázkami je výstižnou zkratkou politické kultury země, v níž jedna strana vládne s ústavní většinou déle než jednu dekádu. Zároveň ale vypovídá o fenoménu, který aspiruje na přívlastek „univerzální“. (Minulý týden, krátce po inauguraci Donalda Trumpa a nástupu jeho nové administrativy obdrželi například zaměstnanci amerického Ministerstva zdravotnictví příkaz k zastavení veškeré komunikace s médii, ale také ke komunikaci na sociálních sítích.)
Performování zranitelnosti už nějaký čas není pouze příznakem slabosti. Stejně tak se může jednat o mimikry. Může být a často je projevem moci. Je to významná položka v paletě nástrojů sloužících k vytvoření nové iterace denkenverbot, zákazu myšlení, jehož kouzlo spočívá v tom, že když je vynucován dostatečně dlouho, nikoho už ani nenapadne, že něco není v pořádku. Provokování otázkami se zatím stává čím dál vzácnějším úkazem. Bojíme ptát, abychom neranili. Mlčíme z citlivosti. Raději neprovokujeme otázkami, protože nevíme, komu by mohly ublížit. Nechceme kritiku, která vypadá jako nástroj udržování patriarchátu. Za několik posledních let se proměnil celý common sense ohledně citlivosti. Na této proměně má jistě výrazný podíl progresivní politika nabádající k respektu a zohledňování zkušenosti slabších a méně privilegovaných. Zároveň je ale výsledkem umrtvujícího působení iliberální politiky a legislativně-korporátního komplexu s jeho Terms of Use a NDAs.
Kritika, ať už ta výtvarná, nebo zahrnutá do vzdělávacího procesu na umělecké škole, je proměnou základního nastavení citlivosti nevyhnutelně zasažena. Předpokladem vymanění se ze stavu paralýzy, do které nás uvádí jak zvnitřněná citlivost k citlivosti druhých, tak zmiňovaný denkenverbot, je osvojení si a praktikování jemného škálování. Zranitelnost, na kterou je třeba brát ohled, je třeba poměřovat mírou privilegií. Určitě nechci tvrdit, že jsou privilegovaní lidé méně citliví – musí však být připravenější unést kritiku. Vědomé kultivování schopnosti vyhodnotit postavení subjektu kritiky na ose zranitelnost–privilegovanost se proto musí stát základní výbavou kritiky (i té výtvarné), která se nechce ocitat ve stavu zmatení, bezmoci a bezpředmětnosti.
Jan Zálešák byl v letech 2008 až 2010 kurátorem brněnské Galerie mladých. Od roku 2011 působí na Katedře teorií a dějin umění Fakulty výtvarných umění VUT. V letech 2020 až 2022 byl členem mezinárodní poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého. V roce 2022 hostoval jako kurátor ročního cyklu výstav v Galerii Kurzor Centra pro současné umění Praha. Je autorem knih Umění spolupráce (2011), Minulá budoucnost (2013) a Apocalypse Me (2016).