Psáno v říjnu 2025
Dnešní psychology (…) zajímají různé formy, neracionality‘[1] – zkratky, které člověk, vědomě, či nevědomě, využívá, potřebuje-li dosáhnout přibližně správného rozhodnutí v rychlém běhu dní. (Tereza Hadravová)
Téma výtvarné kritiky dnes je podmnožinou širší situace, v níž hlavní konstituční roli hraje, zdá se, vztah autora, uměleckého díla, uměleckého provozu a kritického myšlení. Autor/autorka vytváří umělecká díla, která se zařazují anebo nezařazují do uměleckého provozu. Umělecký provoz je určitým druhem mechanismu, jemuž se do jisté míry podřizuje prezentace vizuálního umění i jeho uchovávání, prodej a směna. Kritické myšlení se odehrává v jazyce pojmů a bývá spojováno s kritikou autorské tvorby nebo mechanismů a principů, které nejsou na první pohled vidět, protože se skrývají pod povrchem, v jakési šedé zóně, na rubové straně toho, co vidíme nebo vnímáme. Umělecký provoz reprezentují na jedné straně veřejné státní a soukromé instituce různého druhu a jejich zaměstnanci a spolupracovníci (odborní pracovníci, historici umění, kurátoři, galeristé a spousty dalších profesí). Na druhé straně uměleckého provozu je odborná a laická veřejnost, tedy všichni, koho umění jakýmkoliv způsobem zajímá, včetně zájmu sběratelského nebo čistě obchodního. Kde a proč by se měl nacházet výtvarný kritik, kde se jeho pozice formuluje a k čemu je jeho role dobrá?
Vycházejme z předpokladu, že kritikem se stává zpravidla někdo, kdo má o umění hlubší zájem. Proto pracuje na jeho „zprostředkování“ veřejnosti. Svou profesi vnímá jako službu dobrému umění, ať už toto adjektivum z jeho pohledu znamená cokoliv. Své schopnosti tedy vkládá v dobré vůli do služby cílům, které mají projasňovat, třídit dobré od špatného, falešné od původního, pomíjivé od zakládajícího a neposlední řadě pravdivé od lživého. Ke kritické praxi je nutná existence platforem, které tuto kritiku umožňují. V ideálním případě vznikají zdola jako přirozená potřeba vyrovnávat se se záplavou informací kultivovaným způsobem. Kritika se v žádném případě nepřekrývá s negací, i když negace může být jednou z účinných kritických metod.
Současná praxe upřednostňuje zánik kritických platforem z mnoha důvodů. Za mechanismy uměleckého provozu stojí finanční prostředky, investice a kapitál, které doprovází systematizovaný, dobře profinancovaný, a proto důsledný marketing. To je mocná lobby, jež si nárokuje zasahovat do věcí uměleckého provozu a do jisté míry ho instrumentalizuje. Jinou pozici zastávají uměnovědné a společenské vědy na vysokých školách a obecně akademické prostředí. To reaguje na status quo kritické praxe výchovou nových mladých kritických sil. Ani toto úsilí však nepostrádá prvky instrumentalizace, s kterými jsou noví adepti předpřipravováni na skutečnou kritickou arénu. Svědčí o tom jejich jazyk i oblasti zájmu, které většinově směřují k institucionální kritice, umělecké inkluzi, kritice uměleckého provozu, jeho financování a ke statusu umělce. Kde však je zájem o autora a jeho dílo? Je odložen na potom?
Kde má v těchto společenských podmínkách vyrůst nezávislý kritik? Vraťme se k definici, že „kritikem se stává někdo, kdo má hlubší zájem o umění, proto systematicky pracuje na jeho zprostředkování veřejnosti, a proto vnímá svou profesi jako službu“. Vnímejme tuto definici i na pozadí kritického odkazu a publikační práce Věry Jirousové, jejíž jméno, patrně nikoliv náhodou, nese cena udílená mladým i etablovaným kritikům. Když se vrátíme na začátek textu, zjistíme, že se nám z tematických okruhů kritického myšlení čím dál tím více vytrácí umělec-autor a umělecké dílo (proč asi vzniká?!), zatímco zbytnělá pozornost je směřována na provozní vztahy. Určitě má tato situace do jisté míry svá opodstatnění, ale pokud se výtvarná kritika stává pouze politikem, pak se od základu proměňuje také její status quo. Její kritická rovina je politizována, tj. stává se zájmově orientovanou, sleduje nadřazené kolektivní zájmy, nikdy tedy nemůže být nezávislou.
Tvorba je v principu individuální činnost, která vede k poznání a sdílení. Výtvarná kritika, která v sobě nese politikum (termín Jiřího Ševčíka), převádí vše osobní a individuální na ekvivalent kolektivu a kolektivního zájmu. Nakonec se sama kritika stává podpůrnou platformou pro kolektivní formy tvorby i její prezentace a jiné formy vyčleňuje jako regresivní, vývojově překonané, dekadentní apod. A opět, lze pochopit kritiku soutěže, výkonu, narcismu, bezohlednosti, arogance a egomaniactví (mužského i ženského), které se do uměleckého provozu propisují především ze strany ekonomických zájmů, tlaků a lobby.
Čím se však stává výtvarná kritika, když zapomíná a většinově opouští své vlastní základy, totiž reflexivní vztah k umění, tvorbě, autorovi a jeho citlivosti? K citlivosti, která je z principu alternativní většinové společnosti, k citlivosti, kterou je nutno podpořit právě proto, aby se v důsledku většinová společnost – nebo alespoň její vnímavější část – kultivovala a zlidštila? Stane-li se z výtvarné kritiky pouze boj za kolektivní práva, solidaritu a spravedlnost, zbytní v ní kritika sociální, která má v rámci stávající společnosti dostatek prostoru a množství jiných komunikačních a nátlakových platforem.
Pokud je výtvarná kritika službou, pak sama musí vědět, čemu slouží. Musí se z ní opět vyčlenit kolektivní pragmatismus, který jako palimpsest prosvítá texty a mění (redukuje) jazyk reflexe. Dotyk jazyka a tvorby by se měl obnovit. Neměl by být odkládán na potom. Žádné „potom“ totiž není.
Epilog:
(Dialog z knihy Hermana Hesseho Pouť do země východní)
„Je to zákon služby. Co chce dlouho žít, musí sloužit. Co však chce panovat, to dlouho nežije.“
„Proč potom tolik lidí usiluje o panování?“
„Protože to nevědí. Kdo jsou povoláni panovat, těch je málo a zůstávají přitom veselí a zdraví. A ti druzí, co se pány stali jen šplhounstvím, na ty všechny čeká konec, nic.“
[1] „Uvozovky jsou zde proto, že v jistém smyslu je takové chování naprosto racionální.“ In: Tereza Hadravová, Co je nového v estetice, Nová beseda, Praha 2016, s. 48.
Petr Vaňous (*1975 v Kutné Hoře) je český historik uměni, výtvarný kritik, teoretik, publicista a kurátor vystav. Věnuje se vztahu tradičních výtvarných medií (především malířství a kresby) k novým vizuálním trendům a sledovaní proměn malby a kresby v podmínkách informační společnosti služeb a všeobecně rozšířených nových médií (tzv. postmediální situace). Absolvoval magisterský obor Teorie a dějiny výtvarného umění na Filosofické fakultě University Palackého v Olomouci a v rámci doktorského studijního programu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze obor Kurátor a kritik designu a intermedií. V letech 2011–2018 působil jako odborný asistent na Akademii výtvarných umění v Praze. V období 2015–2022 realizoval dlouhodobý výstavní záměr pražské Galerie Vyšehrad zaměřený na současnou nejmladší malbu. Od roku 2018 do roku 2020 byl kurátorem a zástupcem ředitele Atria na Žižkově. Od roku 2012 jedním ze zakladatelů a kurátorů Galerie Dům v Broumově. Zasedal v četných porotách a komisích. V roce 2023 obdržel od České akademie vizuálního umění (ČAVU) ocenění v kategorii Kurátor roku. Jako kritik působil v platformách Ateliér, Revue Art, Revolver Revue, A2 týdeník, A2 čtrnáctideník, Fotograf a přispíval do Tvaru, Art&Antiques, Flash Artu, Prostoru Zlín, Vlny, Profilu ad.