Psáno v srpnu 2025
„To je vlastně celý ten český vynález: zterorizovat se tak demokraticky, až nemáš na koho udělat atentát.”
Ludvík Vaculík, Sekyra
Psát o výtvarné kritice z pohledu bývalého kritika, dnes zástupce instituce, která je v Česku kritizovaná pravděpodobně nejvíce, je ošemetné. Lze dopředu čekat, že bude můj text problematizovat, relativizovat, obrušovat. A je to tak.
Na konci jednoho sněmovního semináře k tématu výtvarného umění si vzal slovo kandidát na ministra kultury a s možná nečekanou upřímností uvedl, že se problematice věnuje jen krátce, nicméně, jeho dosavadní největší dojem z české kultury je, „že jsme vzájemně strašně rozhádaní.“ Přítomní nemohli než souhlasit.
Ve srovnání se západními uměleckými institucemi, v jejichž programech je až repetitivní shoda na tématech a jménech, je česká scéna mnohem více rozličná. Jen v Praze – od Národní galerie, GHMP přes Rudolfinum, Kunsthalle Praha, po Museum Kampa, DOX a Meetfactory, prezentuje každý program odlišný přístup k tomu, co to je „umění“, jak má vypadat a jakou funkci má ve společnosti plnit. Nicméně mezi jednotlivými zájmovými a názorovými skupinami, které jsou s těmito institucemi často silně propojeny, převládá spíše rivalita a nevraživost než vzájemná kolegialita. Tak jako často převládá mezi jednotlivými umělci, pedagogy na vysokých školách, kurátory i dalšími aktéry výtvarného umění.
Troufám si tvrdit, že se v Čechách příliš soustředíme na to, jak odlišné (rozuměj špatné), je to umění, které dělá „ten“ druhý, ať již je to umělec, kurátor nebo ředitel, než abychom viděli spíše to, jak je skvělé, že vůbec nějaké umění dělá. A navíc umění, které je vlastně docela podobné tomu, které děláme „my“. To vede k neustálému rozdrobování výtvarné scény neschopné se ve větší šíři shodnout ani na základních hodnotách a principech, které by bylo naopak třeba jednotně prosazovat vůči veřejnosti i politikům.
Kritika nebo kritičnost?
Skoro při každé debatě o některém z problémů francouzské scény se ve mne bouří emoce, jak „by o tom konečně měl někdo napsat“. Ale nenapíše. Ve Francii, podobně jako v celém západním uměleckém provozu, cílená negativní kritika již dávno vůbec neexistuje. Píše se jen o tom dobrém, o tom špatném se maximálně mlčí.
Pokrytectví je, jak psal Pierre Bourdieu, „chválou ctnosti.“ Dělá již tak těžký život všem snazším. Maxim Turmenev z Artslinku vždy Východoevropany přicházející do USA na rezidenční pobyty vítal anekdotou, jak je radši, že se na něj Američané „neupřímně smějí, než aby se na něj – jako doma – upřímně mračili“.
Proč si vlastně v Čechách tak rádi vzájemně podrážíme nohy? Lze to opravdu vysvětlovat logikou ozdravného tříbení odborného pole kritickým rozumem? Nebo principem soupeření o omezené zdroje v podfinancované a na grantových soutěžích závisející kultuře, kdy „smrt“ druhého prostě znamená více „chleba“ pro mne? Myslím si, že důležitější je spíše specifické porozumění „kritičnosti“ v české kultuře obecně.
V jedné z posledních hádek na téma shody vědecké obce nad lidským zaviněním klimatické změny, můj téměř osmdesátiletý otec uzavřel tím, že „odborník se může mýlit, demokracie je, že si můžu říkat, co chci.“
Demokratická a vyspělá
Absence společné půdy pod nohama, kulturní, názorová a jiná fragmentarizace je možná pro současnou českou společnost, která prošla tolika zásadními diskontinuitami, typická. Na výtvarné scéně se projevuje ve snahách uzurpovat si tento neexistující standard. Ať již je to množství vzájemně se devalvujících cen, z nichž ani jedna nedokázala téměř nikoho propojit, do sebe uzavřený a realitě fungování uměleckého světa neodpovídající systém akademického hodnocení umělecké práce, množství peticí, kontra-peticí a otevřených dopisů koexistujících vedle neustálého moralizování sebe spásnými mechanismy komisí a výběrových řízení ve zcela incestně propojené scéně, jsou všechno právě odrazem tohoto typu „kritičnosti“, která má za cíl druhého hlavně kompromitovat.
Podobně jako v celé české společnosti, i mezi těmito „standardy“ bez problémů přežívá hrubost, nekolegiálnost, nedůvěra, uzavřenost a hlavně nepřejícnost. Všechny ve shodě sdílené napříč levou i pravou výtvarnou scénou, kde se právě za „nutnost kritiky“ často schovávají pouhé útoky.
Můj otec měl v určitém ohledu pravdu. Naše společnost „smějících se bestií“, nebo možná spíše hobitů, kteří mají (historicky odůvodněně) ke všemu apriorní nedůvěru, je vlastně velmi demokratická. Jakákoliv moc se okamžitě stává terčem útoku. To z nás ale nutně nečiní společnost vyspělou. Ta totiž pro své fungování potřebuje vysokou úroveň respektu právě k pozicím autority, podobně jako modely chování, které konfliktům předchází, spíše, než aby je podněcovaly.
Otázkou tak pro mne je, jak na scéně transformovat tuto vnitřní tendenci ke kritičnosti, aby nezůstávala jen v tomto často primárně destruktivním módu, ale zase se zcela nevytratila do pouhého konformismu. Rolí výtvarné kritiky by pro mne dnes mělo být spíše propojovat než hodnotit, a spíše vysvětlovat než problematizovat. O nesmyslném kantorském hledání chyb v recenzovaném vůbec nemluvě.
Není koho svrhnout
Možná jediné, co nás ještě od západní části Evropy odlišuje, je ne zcela zakotvená schopnost integrovat změny bez přerušování kontinuity. Jsme stále zvyklí na nutnost mnohem otevřenějších útoků. Jakoby bychom stále trochu dělali „revoluci“. Ale je stále potřeba? Není podobně rovnostářský princip, kdy téměř každý cítí právo mluvit do všeho jen residuem doby minulé? Není podobně obecná nedůvěra k úspěchu přežitkem časů, kdy úspěch nepochybně byl kompromitující, a jen pozice vyloučení zajišťovala alespoň určitou morální čistotu? (Analýza obecné společenské nedůvěry k institucím nejen na výtvarné scéně by byla na další text.)
Francouzské přirovnání mluví o košíku krabů. Ti se v košíku bez víka vzájemně drží v klepetech, i když by mohli vystoupat jeden po krunýři druhého ven. Není koho svrhnout. Žádná zásadní změna revolucí nepřijde. Současnou situaci na nezávislé scéně i v institucích určuje společenský kontext, se kterým žádný jednotlivec příliš neudělá. Pokud se výtvarná scéna nespojí a nebude schopna zlepšit postavení umění jako hodnoty napříč celou společností, riskuje. Může přijít doba, kdy ty jednotlivé rozdíly, nebudou, pro toho, kdo bude chtít likvidovat nezávislou kulturu jako celek, hrát již důležitou roli. Argumenty proti nám samým jsme si přeci již stejně vzájemně dávno připravili.
[1] Nikdo nepomůže nikomu – Název výstavy Jana a Jiří Ševčíkových v roce 1992 v GHMP, který pravděpodobně odkazuje k dílu Jörg Schlicka a Martina Kippenbergera „Keiner hilft Keinem“ z roku 1993, resp. mottu fiktivního společenství „Lord Jim Loge“, kterou společně s dalšími umělci založili.
Michal Novotný je od roku 2019 ředitelem Sbírky umění po roce 1945 Národní galerie v Praze a od roku 2024 komisařem českého pavilonu na Benátském bienále. Vyučuje také na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v letech 2011 až 2018 byl ředitelem Centra současného umění FUTURA v Praze. Jeho výzkum se zaměřuje na identitu středoevropského a východoevropského umění. Mezi jeho poslední projekty patří expozice 1939–2021: Konec černobílé doby (společně s Evou Skopalovou a Adélou Janíčkovou), Národní galerie v Praze, 2023; spolupráce s Centre Pompidou na festivalu MOVE: Intimita jako vzdor v Národní galerii v Praze a Centre Pompidou v Paříži, a v neposlední řadě projekt Květinová unie v Radě Evropské unie v Bruselu, oba v roce 2022. Novotný je rovněž laureátem IV. ročníku CVJ (2016) v kategorii etablovaných kritiků a kritiček.