Otevřená diskuse je funkčním nástrojem odborného diskurzu, ale je i formátem, který má své meze.
Diskuse v auditoriu se vyvíjela od počátku tak, jako by umělecká kritika měla ze své povahy jen negativní dopad a jakoby jejím cílem nebylo hodnocení, ale odsouzení. Tak tomu ale není, odborná kritika má stejně tak poukazovat na „chyby“ jako zprostředkovat progresivní tvůrčí gesta. Jinak řečeno, verbálně zpřístupnit významy prezentované obrazovým jazykem.
Umělecké dílo je výkonem tvůrčího individua a není příspěvkem do nějakého předem vyhraněného vzorce. Právě tak ani kritik nemá k dispozici nějaký vzorník tvůrčích gest, kterým by poměřoval nová díla. Tato nejistá půda estetické zkušenosti a tvůrčí dynamiky ale neotvírá dveře osobní zvůli. Umělec i kritik se pohybují na poli historicky podmíněné dynamiky umělecké zkušenosti a oba tu mají své vymezené místo. Umělec nalézá výrazové nástroje, jak pojmenovat dosud nepojmenované a kritik má možnost (možná, že i povinnost) jak napomoci zobecnění tvůrčích gest, tak případně poukázat na „chyby“, kterými se umělec prohřešil proti tvořivosti, jsou-li tu takové. Takovou „chybou“ může být napodobování a přebírání již použitých gest, zúžení zkušenostního horizontu, což může vést vynalézání již vynalezeného atd.
Kritik ovšem postupuje s vědomím, že on sám nemá patent na estetický soud, nýbrž je součástí širokého proudu sociální zkušenosti, a tudíž své kritické argumenty nemůže klást svévolně a nezdůvodněně. Jinak řečeno, protože se umělec i kritik pohybují na nestabilním poli tvůrčí zkušenosti, kritik nemá vůči kritizovanému nadřazenou pozici. Není v pozici řezníka, jak vyjádřil v diskusi Ondřej Chrobák. Už z tohoto důvodu, myslím, dobrá kritika nemůže být zraňující, protože kritik svými soudy nese svou kůži na trh (přesněji svou osobní zkušenost) a může být vždy obviněn, že dílu neporozuměl.
V diskusi byla zmíněna možnost paralelních kritik stejného díla. Týká se toho má zkušenost s publikováním samizdatu Někdo něco v 80. letech. Paralelní recenze jediné výstavy od různých autorů odkrývaly reálnou otevřenost a neukotvenost odborného diskurzu, což mělo u čtenářů živý ohlas.
Současný stav umělecké kritiky strádá mimo jiné nedostatkem spolupráce. Je to překvapivé, protože jak sám pojem „spolupráce“ tak i sama sociální dimenze „já“, jsou dnes běžným tématem odborného diskurzu. Je tedy s podivem, že např. prostor pro komentáře v příspěvcích na Artalku zůstává zpravidla nevyužit. Při tom by právě takové kroky zobecňující osobní přístupy pomohly zefektivnit uměleckou kritiku a sociální relevanci uměleckého diskurzu.
Ludvík Hlaváček je historik umění a teoretik současného umění. V současnosti je ředitelem Nadace současného umění. Poznámka se zabývá diskusí Druhá dekáda na scéně: Je kritika v roce 2023 ještě možná? Potřebujeme ji? A k čemu?, která proběhla v NCSU 18. 1. 2023, záznam je dostupný zde.