Rok se s rokem sešel a avizovaná nová stálá expozice Národní galerie věnovaná umění let 1939–1989 ještě nevznikla. Podobně svou stálou expozici dosud neotevřelo ani UPM, které na podzim oslavilo již pět let od dokončení rekonstrukce své historické budovy.
Začátkem srpna nečekaně rezignoval ředitel Oblastní galerie Liberec Pavel Hlubuček, který stál v čela této instituce méně než dva roky. Jeho působení provázela řada kontroverzí – hovořilo se o šikanování zaměstnanců a situací v galerii se zabývala Uměleckohistorická společnosti či Rada galerií. Že uprostřed léta nakonec sám odstoupil, bylo velkým překvapením.
V létě také začal soud s někdejším ředitelem GASKu a majitelem pražské Hauch Gallery Janem Třeštíkem kvůli podvodu s Kandinského obrazem Kruh a skvrny, který byl mimo jiné v roce 2017 jako zápůjčka vystaven v Národní galerii. Již před deseti lety byl Třeštík souzen kvůli pokusu o nelegální vývoz Picassova kvaše a před třemi lety figuroval u prodeje obskurního notářského zápisu z roku 1406, který za rekordních 15 milionů korun chtěla koupit Národní knihovna.
Co mají tyto události společného? Krom nádechu jisté skandálnosti je to zejména skutečnost, že je nikdo novinářsky pořádně nezpracoval. Stále odkládané stálé expozice nikoho netrápí. O tom, co se vlastně v liberecké galerii dělo a co bezprostředně předcházelo Hlubučkově rezignaci, nejde v odborných médií nic dohledat. Časopis Art Antiques se omezil na krátkou zprávu, server Artalk.cz kauzu zcela ignoroval.
Třeštíkovi se sice dostává poměrně hodně pozornosti v obecných médiích, to však neznamená, že by nebylo přínosné podívat se na jeho aktivity z perspektivy výtvarné scény a jeho vazeb na ni. Neexistuje například žádný jeho novinářský profil, jen dílčí články zabývající se aktuálními kauzami.
To, že ani takto pikantní story není nikdo schopen adekvátně uchopit, naznačuje slabost zdejší výtvarné žurnalistiky. Problémem není to, že si nemůžeme přečíst barvité detaily o té či oné kauze, ale že se po nich nikdo ani neptá.
Stejně tak se totiž nakonec nikdo neptá ani po mnohem závažnějších věcech. Nebavíme se o tom, jak funguje Ministerstvo kultury na úrovni náměstků či ředitelů odborů. Neanalyzujeme finanční toky v rámci státních a krajských příspěvkových organizací. Nepolemizujeme o systémových věcech, maximálně reagujeme na jednotlivé průšvihy.
Výtvarná kritika je důležitá a krásná věc. To, co našemu oboru chybí především, ale podle mě nejsou názorové texty, ale zpravodajské analýzy. Přečíst si vybroušenou recenzi na nejnovější výstavu toho či onoho autora nebo promyšlenou polemiku s tou či onou kurátorskou koncepcí může být obohacující. To, že často vůbec nevíme, co se kolem nás vlastně děje, je ale zničující.
Jako bývalý šéfredaktor časopisu Art Antiques na této situaci nesu svůj díl viny. Kvalitní zpravodajství je ale drahé, i když zrovna neděláte vysloveně investigativní práci. Problém nicméně vidím i v tom, že si zpráv nevážíme zdaleka tolik jako kritiky. Kolik debat a úvah o významu/úpadku/budoucnosti kritiky jsme už všichni absolvovali nebo aspoň četli? A jak moc řešíme úroveň oborového zpravodajství, respektive jeho absenci? Ptát se a dohledávat fakta je přitom v dnešní době podle mě důležitější práce než formulovat názor.
Když vznikala Cena Věry Jirousové, snažil jsem se prosadit, aby nešlo jen o cenu za kritiku, ale obecněji za výtvarnou publicistiku. Jako možné laureáty jsem navrhoval Karla Oujezdského z Českého rozhlasu nebo Markétu Horešovskou z ČTK. Je za nimi tolik každodenní práce, na které všichni můžeme stavět, že by si nějaké ocenění rozhodně zasloužili.
Jan Skřivánek je kurátorem Muzea Kampa, v minulosti byl šéfredaktorem časopisu Art&Antiques.