Publikujeme text laureáta IX. ročníku Ceny Věry Jirousové 2025 Jiřího Sirůčka, který byl původně publikován v Art Antiques v listopadu 2024. Na blogu Ceny Věry Jirousové ho publikujeme jako kvalitní ukázku výtvarné kritiky, na které odborná komise vyzdvihla následující:
Porotu na Sirůčkově textu zaujal promyšlený a přesný způsob, jakým autor propojil téma výstavy se širším kontextem postkoloniálních a dekolonizačních debat. Sirůček přesvědčivě ukázal, jak se tato problematika promítá do tuzemského prostředí a své závěry podložil logicky vystavěnou argumentací. Text prokázal schopnost nahlížet zkoumané otázky z mezinárodní i generační perspektivy a formulovat je srozumitelně v rámci širších kulturních souvislostí. Porota dále ocenila autorovu jazykovou kultivovanost, přirozenou lehkost a vtip, s nimiž dokázal propojit analytickou přesnost s osobním vhledem. Celkově tak porota vyhodnotila jeho příspěvek jako kvalitní příklad kritického psaní, které spojuje teoretickou poučenost s aktuálním, srozumitelným a sebevědomým pohledem na současné umění.
(Recenze na Fotograf Festival 14: Make Voices Be Heard, 3. 10.–3. 11. 2024, Fotograf Gallery, etc. galerie, Galerie MeetFactory, hunt kastner, Praha, Kurátorský tým: Noemi Smolik, Adam Vačkář)
„Sluha říká prezidentovi Ruska: ,Pane prezidente, musíme letět na Měsíc!!!‘ ‚Tak fajn,‘ odpoví prezident. Ruští kosmonauti na počest svého úspěchu Měsíc nabarví načerveno. Den poté říká sluha prezidentovi: ‚Pane prezidente, Američané byli také na Měsíci!‘ ‚No a co?‘ řekl prezident. Sluha odpoví: ‚Na náš červený měsíc nastříkali bílou barvou COCA-COLA.‘“
V kontextu festivalu zabývajícího se postsocialistickými zeměmi je snad odpustitelné převzít argumentační strategii “jugoslávského” filozofa Slavoje Žižeka a začít text vtipem. Bizarně, ovšem výstižně totiž shrnuje přetahování se o sféru vlivu mezi studenoválečnými velmocemi, které pádem SSSR skončilo také „přetřením“ značné části Evropy a střední Asie do „barev“ Západu. I přes proklamovanou sounáležitost se západními mocnostmi se ovšem zdá, že postsovětské země na Západ stále zcela nepatří a jejich hlas není v mezinárodních diskuzích slyšet. Jak se nám pokouší ukázat i letošní Fotograf Festival, tato nedostatečná reflexe postsovětských Zemí je vlastní i debatám o dekolonizaci: „Na výstavách a konferencích na toto téma bývají zastoupeny země Severní a Jižní Ameriky, Afriky, Blízkého východu a Asie, zástupci zemí pod mocenským vlivem bývalého Sovětského Svazu zpravidla chybí,“ uvádí výstavní text.
Kurátorský tým sestávající z Noemi Smolik a Adama Vačkáře si tak pod heslem „Make Voices Be Heard“ dává za cíl nechat zaznít i hlasy z postsovětských regionů, které se prý dodnes nacházející pod vlivem zájmů Ruska a kde se „stále více umělkyň a umělců […] soustředí na otázky spojené s dekolonizací a s kulturní identitou“. Dané regiony totiž mají svoji vlastní specifickou zkušenost s koloniální minulostí a dle kurátorů je tak na čase „dekolonizovat i tyto pohledy.“ Své ambice se festival pokouší naplnit skrze čtyři výstavy: v „domácí“ Fotograf Gallery, v MeetFactory, hunt kastner a galerii etc. Prezentuje na nich díla z různých částí tvz. Východu – od Albánie, Ukrajiny, Česka, Polska a Slovenska po Uzbekistán, Gruzii, Rusko nebo i Jižní Koreu.
Záběr vystavených děl je tudíž značně široký: Černobílý film Spider’s Envy albánského umělce Genti Koriniho zkoumá vztah mezi modernismem a (socialistickým) realismem a upozorňuje na zločiny autokratického režimu Envera Hodžy. Ukrajinská fotografka Yevgenie Belorusets zaznamenává životy romských komunit, jež musely kvůli ruské agresi opustit své domovy. Srbská umělkyně Marta Popivoda tematizuje davovou psychózu a s ní spojené otázky politické manipulace. Britský umělec Paul Chaney zkoumá 14 miliard let nerostné historie Doněcka a japonský tvůrce Meiro Koizumi v rozsáhlé pětikanálové instalaci rozkrývá osudy migrantů korejského původu utíkajících z Ruska do Jižní Koreje. V různorodém výběru nalezneme i umělkyně a umělce působících v Čechách, jako je Minh Thang Pham, Sráč Sam a Diana Cam Van Nguyen. Animované video Love, Dad od poslední zmíněné je přitom vrcholem skupinové výstavy v galerii MeetFactory a autorce se v něm skrze osobitou techniku animace daří působivě předat její komplikovaný vztah s otcem a tematizovat vietnamské kulturní stereotypy, které jej formovaly. V galerii etc. byl také uveden výzkumný projekt Queer Archives Institute polského umělce Karola Radziszewského, který mapuje dějiny queer komunity na území střední a východní Evropy. Radziszewski nashromáždil obdivuhodné množství materiálů, rozhovorů a dobových záznamů, jež prokazují, že dominantní pojetí historie queer hnutí upřednostňuje události na Západě a přehlíží tak podstatné milníky vybojované v méně exponovaných regionech Východu. Jak tento nutně letmý výčet ukazuje, na festivalu prezentovaná díla jsou často velmi podnětná, zároveň spolu ale ne vždy komunikují nebo čitelně souvisí. Vytvoření funkčních výstavních pojítek mezi tak odlišnými a komplikovanými tématy jako je teorie modernismu, vietnamská diaspora a 14 miliard let formování nerostů by totiž vyžadovalo pečlivější koncepci, než jakou kurátorský tým předkládá.
Z výběru vystavujících je také zřejmé, že ani jejich „podreprezentovanost“ v rámci západního světa umění nebyla ústředním kurátorským klíčem. Jen film Diany Cam Van Nguyen získal hned několik mezinárodních ocenění a Radziszewského práce byla uvedena v New Yorku, Londýně, Tokiu a dalších světových metropolích. Na tom samozřejmě není nic špatného, naopak. Strategie festivalu ale vzbuzuje otázku, proč se kurátoři vůbec rozhodli vystavující pojímat jako apriorně marginalizované a vytvořili tak pro jejich díla sebeviktimizační rámec, podpořený současně jejich vlastní spasitelskou rétorikou. V úvodu tematického symposia (shodně nazvaného „Make Voices Be Heard“), které proběhlo loni na UMPRUM, Vačkář tvrdí, že čeští umělci a umělkyně jsou na Západě zřídka vystavováni a nemají prostor v globálních diskuzích. Při stejné příležitosti uvádí Smolik, že na konferenci k poslednímu Berlínskému Bienále, která se otázkou dekolonizace silně zabývala, organizátoři nepozvali téměř nikoho z bývalého východního bloku. Je pravda, že výlučnost Západu často vede k nedostatečné reprezentaci postsovětských regionů a dokonce ústí i do specifických forem xenofobie vůči obyvatelstvu východní a střední Evropy. Je ale doopravdy třeba určovat kvalitu postkoloniální diskuze, případně samotné dekolonizace, skrze naši přítomnost na velkých výstavách a konferencích organizovaných bývalými koloniálními velmocemi?
Letošní Fotograf Festival tak ve své snaze o „objevení“ postkoloniálního myšlení paradoxně používá jako svůj hlavní referenční bod právě „pohled“ Západu, který historicky samotnou kolonizaci ustanovil (čímž, jak si všímá postkoloniální teoretička Madina Tlostanova, inspiroval i následnou podobu festivalem často skloňovaného ruského imperialismu). Neměli bychom se tedy spíše pokoušet pochopit a komunikovat postsovětskou a postsocialistickou identitu skrze specifika našich vlastních kultur, a nikoliv skrze nedostatečnou reprezentaci na západních přehlídkách? Abychom parafrázovali výše zmíněného filozofa Slavoje Žižeka, byla by totiž tragédie porazit ruský imperialismus jen proto, abychom se zcela vydali napospas Západu.
Zároveň je třeba zmínit, že v západních institucích se výstavy zaměřené na umělkyně a umělce z bývalého sovětského bloku odehrávají (zmiňme např. aktivity berlínské SAVVY Contemporary), a stejně tak „východní“ instituce zpracovávají témata dekolonizace již desítky let (v našich končinách třeba tranzit). Tato slepota vůči kontextu (ze kterého a o kterém kurátoři hovoří) je nešťastná i proto, že právě Fotograf Festival byl ještě nedávno schopný vést podnětné mezinárodní i regionálně specifické dialogy a inovativně otevírat komplexní témata z pozic, které jsou domácí zkušenosti vlastní. Nyní ve snaze o „světovost“ spíše opisuje program zahraničních přehlídek, aniž by však dokázal danou agendu zpracovat do hloubky nebo ji aplikovat na naše regionální specifika.
To je patrné už ve způsobu přejímání samotné problematiky dekolonizace. V posledních letech svět bedlivě sleduje repatriaci odcizených objektů do Afriky a velké evropské přehlídky umění i mezinárodní odborné konference akcentují nutnost reflexe koloniální minulosti. Mimo velmi důležité podněty související s nápravou nepředstavitelných křivd a zločinů tak současně vidíme, jak se téma de/kolonizace stává globálně populárním. A jak dobře vystihuje i umělkyně Yevgenia Belorusets (zastoupená na výstavě v MeetFactory) v tematickém čísle časopisu Fotograf, „rasismus i kolonialismus jsou pojmy, které byly vyvlastněny současnými ideologickými a informačními válkami a jsou široce používány nevědeckým způsobem; stačí tvrdit, že určitý jev je buď antikoloniální, nebo naopak koloniální.“ Dobře tak pojmenovává vyprázdnění dekolonizační agendy, která se s rostoucí atraktivitou vzdaluje svým původním (radikálním) významům. Je proto ironické, že to, co Belorusets pojmenovává, se děje i v rámci letošního Fotograf Festivalu, který směšuje pojmy jako je rasismus, kolonizace, imperialismus, identita nebo právě dekolonizace a bez hlubšího vysvětlení je zplošťuje na zvučně znějící slova převzatá ze západního uměleckého diskurzu. V případě takto historií zatěžkaných termínů je ale třeba brát jejich významy opravdu vážně, jelikož hrozí nebezpečí, že volání o pozornost dekolonizačních debat vyzní při srovnávání např. české zkušenosti s koloniálními genocidami v zemích „Severní a Jižní Ameriky, Afriky, Blízkého východu a Asie“ nejen naivně, ale dokonce jako bagatelizace koloniálního násilí po staletí páchaného právě Západem.
Jedním z nejdůležitějších faktů však zůstává, že v kontextu jednotlivých zemí střední a východní Evropy a střední Asie se zkušenost s kolonialismem zásadně liší v závislosti na kulturní jedinečnosti a zeměpisných i historických rozdílech. Jak uvádí Madina Tlostanova v rozhovoru s Noemi Smolik, „[b]ylo by trapné situaci ve východní Evropě a Střední Asii homogenizovat, neboť každá lokalita má svou vlastní trajektorii a historii.“ Touto myšlenkou se ale kurátoři v praxi bohužel neřídí. Na výstavách vidíme díla umělců a umělkyň z tolika rozdílných zemí, že je v tomto nesourodém celku hlubinná reflexe téměř nemožná. Tyto kulturně i etnicky odlišné regiony spojuje především socialistická minulost a jejich podřízenost sovětskému svazu (i když už jen v případě Albánie či někdejší Jugoslávie je tento vztah mnohem složitější), popřípadě Rusku. Výsledkem je, že ve snaze o polemiku se západní dekoloniální diskuzí festival uměle zplošťuje bývalý východní blok na jediný uzavřený celek, který definuje především skrze jeho vztah k hegemonovi, vůči němuž se pokouší vymezovat. Pod hesly jako identita nebo přímo dekolonizace se tak Fotograf Festival topí ve staletých dějinách mnoha lokalit na ploše dvou kontinentů, které navíc „přetírá“ západními koncepčními rámci, jež často neodpovídají jejich osobité zkušenosti. To nutně vede k situaci, kdy sice na výstavách zaznívají rozdílné hlasy, ale je téměř nemožné je všechny skutečně vyslyšet nebo je k sobě smysluplně vztáhnout.