I
S kritikami výtvarného umění jsem se poprvé setkala během studia dějin umění, kdy pro mě texty autorů a autorek minulosti tvořily zdroj historického poznání. Četba článků Věry Jirousové, Ludmily Vachtové, Jiřího Padrty, Jindřicha Chalupeckého, Jiřího Valocha a dalších, tak sehrávaly roli dobového pohledu a kritika obecně pro mě byla spíše historickým formátem, jehož současné projevy mě vlastně nezajímaly. Chtěla jsem nahlížet do hlav těch, kteří v 60. letech 20. století přemýšleli o soudobém umění a současnost mě neoslovovala. Kritiky aktuálně publikované, natož pak ty psané přímo o současném umění, mě tedy nezajímaly a nikdy jsem si nepřipouštěla, že součástí práce historičky umění je věnovat se i jim, ať už pasivně jejich čtením, nebo rovnou aktivně vlastní produkcí.
Postupné pronikání do psaní kritik mi umožnila již zmiňovaná Věra Jirousová, která mě přizvala do redakce Deníku referendum a pod jejíž kuratelou jsem začala publikovat v rychlém tempu krátké texty. Vše bylo vždy alespoň trochu špatně. Věra si nemohla pomoct a do textů zasahovala snad až příliš mnoho. Zpětně ani někdy nevím, zda konkrétní postřeh byl můj nápad nebo Věřin. Z jejího přepisování bylo vždy jasné, co je pro ni při psaní nejdůležitější: přesné formulování, přehledná struktura, a hlavně mít zájem o umění. Oceňovala tak i práce, třeba autorů a autorek nejmladšího umění, ke kterým jsem si já hledala cestu jen obtížně. Neměla ráda, když měl člověk názor dříve, než výstavu pořádně prozkoumal. Pro Věru bylo psaní o umění věcí velmi vážnou, kterou nesmí odfláknout. Výtvarné umění pak chápala jako něco, k čemuž musí být otevřená a vnímavá bez ohledu na to, co má sama ráda. Když jsem následně nastoupila do časopisu Art+Antiques a začala jsem editovat cizí texty, pochopila jsem, že je opravdu těžké přijmout článek, se kterým nesouhlasím a u něhož mám pocit, že je nedokončený.
Až mé vlastní psaní a práce v redakci mi pomohly v tom, abych texty minulosti začala vnímat komplexněji, jako souhru řady různých okolností a náhod a jako výsledek jakéhosi kolektivního autorství, kdy se na výsledném formátu vždy podílí více lidí. Někteří autoři a autorky sice vstupy vehementně odmítali, i tací ale text sepisovali na základě domluvy s redakcí a na základě stanového zadání. Schválně mluvím o lidech, autorech a autorkách, ne kriticích a kritičkách. Definovat text jako kritiku je totiž jednodušší než přistoupit na to, že konkrétní osoba je představitelem této profese.
Jsem přesvědčena, že existuje několik podmínek, které profesi kritika či kritičky definují. Ale jen část z nich je v tuzemském kontextu splnitelná. Tou hlavní okolností myslím je, aby člověk dostal možnost věnovat se psaní systematicky a naplno. Být příležitostným kritikem či kritičkou je nesmysl. Nelze totiž naplnit ty podmínky, které jsem zmiňovala v souvislosti Věrou, a které můžeme dále definovat jako maximální možné soustředění se na psaní a formulování názoru, které by nemělo být ovlivňováno ničím jiným. Ani tím, že autor či autorka třeba zároveň připravuje výstavy, ani tím, že jsou někomu zavázáni za to, že s ním spolupracovali na konkrétním projektu. Opakuji, že se jedná o ideální stav, který není v našich podmínkách realizovatelný, respektive jeho reálnost odpovídá množství redakčních míst. Uskutečnitelné jsou však jiné věci. Autoři a autorky mohou na základě jisté paličatosti psát pořád dál a třeba i s menší pravidelností ohledávat konkrétní témata, která považují za důležitá a mohou se snažit říct přesně to, co si myslí.
II
Zatímco procházení dlouhých textů v časopisu Výtvarná práce, který vycházel v Československu v 50. a 60. let 20 století svou formou i dostupností očekává od čtenáře velkou soustředěnost a je v zásadě vždy podmíněno fyzickou přítomností například v knihovně, pročítání současných kritik je zcela jiné, pohybujeme se většinou ve virtuálním prostoru, který nelze přečíst celý a o to důležitější je, jestli konkrétní text zaujme či nikoli. Tím se vlastně vrací předěl, který stojí mezi současným psaním a minulostí. Nejde jen o to, jak se psalo, ale i o způsob čtení, který se zásadně proměnil. Zajímavé je, že sama jsem schopná číst soustředěně starší texty, u současných mám ale s takovým přístupem problém.
Mé každodenní čtení vypadá následujícím způsobem: Po náhledu do perexu rychle projdu celý článek. Udělám si tak představu o délce i struktuře (krátké vs. dlouhé odstavce), práce s reprodukcemi, občas si přečtu i konkrétní větu. Vyskakují na mě cizí slova, práce s uvozovkami, délka vět a podobně. Tak si udělám obrázek o stylu autora či autorky, s jejichž argumentací se ještě seznámím přehlédnutím posledního odstavce. Při takovém čtení je velmi jednoduché mít z článku pocit, že se v něm nic nedozvím, mohu být rychle znechucena a odmítnout podrobnější čtení, nebo se jednoduše stanu předpojatou. Citlivost ke konkrétnímu aspektu textu se totiž mění a hranice mezi tím, co mě potěší, a co mě naopak od čtení odradí, je tenká. Mám ráda, když jsou texty psané přirozeným jazykem, ale nesmí být vulgární. Líbí se mi, když texty nejsou přemoudřelé, ale nesmí se stát banální. Texty musí být poučené, ale nesmí poučovat. Ocením, když je autor či autorka osobně upřímná, ale vadí mi sebestřednost ústící do situace, kdy je osobnost pisatele či pisatelky důležitější než recenzovaný materiál. Text by měl být chytrý, ale srozumitelný i laikům. V jednom z komentářů, který jsem dostala od Magdaleny Čechlovské k článku studentky semináře výtvarné kritiky, který vedu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, stálo, že hlavním problémem jinak pěkného textu je to, že je moc dlouhý a komplikovaný a v kontextu Aktuálně.cz, kde autorka pracuje, by ho nikdo asi nedočetl do konce. Pokud se podíváme na její texty, struktura je opravdu velmi jednoduchá – co odstavec to jedna, dvě, maximálně tři věty a hojné využívání citací, které celek oživují.
V českém prostředí tedy chybí více výtvarných kritiků a kritiček, kteří by měli rádi umění, psali by soustavně, rychle a oslovovali by i širší než odbornou (či zainteresovanou) veřejnost. Jeden text za měsíc je málo, texty by měly vznikat alespoň každý týden a autoři a autorky by se měli věnovat i průměrným věcem, těm, které nejsou ani skvělé ani příšerné. V takové situaci jednotlivé texty nemusí být geniální, ani dlouhé, není nutné říct a vyargumentovat úplně všechno. Stačí jedna silná myšlenka, jeden motiv, na který se text soustřeďuje. V rámci mého semináře výtvarné kritiky je právě toto pro studenty a studentky nejtěžší. Opakovaně chtějí mluvit o více věcech najednou, ty se jim vzájemně kříží, zamotávají se do sebe, a nakonec mohou vést k nesrozumitelnosti celku textu. Vydestilovat z výstavy jen jednu podstatnou věc je těžké, ale v on-line prostředí se to stává ještě důležitější než dříve.
III
Autoři a autorky, kteří se psaní o výtvarném umění profesionálně věnují, v zásadě mluví o dvou přístupech k tomu, jaký je smysl výtvarné kritiky. Na jedné straně stojí Roberta Smith na druhé pak její manžel Jerry Saltz. Smith chce svými texty přivést návštěvníky na konkrétní výstavy a texty tak mají primárně sloužit jako jakýsi předvýběr, ukazatel toho, co stojí za to vidět. Práce kritičky je pro ni velmi zodpovědná, zdůrazňuje její společenskou funkci a zodpovědnost, která se s ní váže. Saltz naopak spíše baví, snaží se být partnerem umělcům a umělkyním, vést s nimi dialog a nebo jejich práci velmi subjektivně komentovat. Čtenáře a čtenářky nechává tento rozhovor sledovat. Oba samozřejmě plní základní definici kritiky, tj. interpretují díla a výstavy a pronášejí o nich soudy, kontext a cíl je ale odlišný. Právě tato různost přístupů k tomu, co znamená psát kritiku naznačuje, jak je zásadní, aby těch, kteří píší, bylo vlastně hodně.
Vím, že jako matka dvou dětí, pedagožka a historička umění, se v nejbližší době tou kritičkou umění, kterou popisuji, nestanu. Různorodost závazků vede k tomu, že není v mých silách psát o výstavách, které považuji za špatné a průměrné. Ani se nebudu pouštět do publikování každý týden. Jako svůj závazek ale beru, že bych se k psaní měla co nejdříve vrátit, formát si pro sebe ale musím zvolit odlišný, zvládnutelný v mé situaci.
Jistou inspirací mi v tomto jsou video kritiky filmů Kamila Fily. Po premiéře dokumentu o něm jsem sice trochu znejistěla, jestli mám právě Filu uvádět, podoba jeho kritik mě ale nakonec přesvědčila. Nejde o živost komentářového typu kritik, ale o samotný obsah sdělení. Ve velmi krátkém formátu je totiž schopen srozumitelně a rychle představit film, zmínit kontext autorů a autorek a popsat jeden konkrétní motiv, přístup, strategii, který ve filmu nalézá, považuje ho za důležitý a hlavně, který je zobecnitelný na další filmy i na společenskou realitu. Opakujícím se motivem mu je postavení žen, jejich zobrazování a vlastnosti, které jsou jim ve filmech připisovány. Věnuje se ale i dalším.
Jak bych tedy ráda psala já? Chci psát krátké texty, které mě donutí říct pokaždé jen jednu podstatnou věc. Jen pochopit, o co se výstava/dílo snaží a posoudit, na kolik se záměr vydařil, mi nestačí. Právě problémy skryté za vyřčeným záměrem jsou tím podstatným, v čem lze divákům a divačkám nabídnout něco víc, než samotná výstava a kurátorský text. Nechci prokazovat svou intelektuální převahu, ani vše překomplikovat. Chci rázně upozornit na něco podstatného, a to srozumitelným způsobem. Cílem by samozřejmě mělo být i to, abych text napsala rychle a netrvalo mi několik měsíců, než materiál odevzdám.
Asi není v mých silách být plnohodnotnou kritičkou umění a ani od svých studentů a studentek nemohu chtít, aby se díky semináři jimi stali. Jediné, na co lze klást důraz je, že každý dobrý text výtvarné kritiky má smysl. Stát se kritičkou nebo kritikem je až dalším krokem.
Johana Lomová je kritička a pedagožka UMPRUM