Skip to content

Blog

CVJ_2020_splashscreen_1920x1080_UVP

Udržitelnost výtvarné publicistiky

Udržitelná žurnalistika může znít jako bezproblémový cíl. Pokud odečteme kelímky s litry vypité kávy či adekvátní množství alkoholu a popoženeme přechod z tištěného periodika do online prostředí, zdá se, že se standardem práce z domova anebo někde po cestě není novinářské prostředí nějak extra neudržitelné.

Při bližší pohledu objevíme několik výraznějších zádrhelů: Především cestování – i to lze ale dnes už nahradit do značné míry komunikací přes internet, zároveň pak platí, že jeden novinář (kameramanka, fotograf) může nahradit mnoho čumilů a dalších cestovatelů, kteří si tak cestu ušetří, protože informace už budou mít zpracované. Ve skutečnosti to však často funguje bohužel opačně: pozornost (ozvláštnění) přinese další turismus.

Když se podíváme ještě blíž, ukáže se, že nejen běh serverů, na něž dnes ukládáme stále větší objemy dat, ale též sociální sítě, bez jejichž dosahu se dnes média neobejdou, jsou velkým ekologickým i sociálním problémem. Mnoho důkazů totiž ukázalo, že mají přímý vliv, anebo nezasahují dostatečně proti zneužívání vlastní moci při problémech s rasovým, genderově, sexuálně, nábožensky, a i jinak orientovaným násilím a nerovnostmi. O udržitelnosti tu lze mluvit jen se skoro zavřenýma očima. Problémem je i přímý vliv na přijímání ekologicky zodpovědné politiky, již – stejně jako mnohá jiná politická témata – sociální sítě umí výrazně ovlivňovat v neprospěch budoucích generací.

A samozřejmě je tu také otázka ekonomické soběstačnosti a udržitelnosti: jak sehnat peníze, jež nebudou ohrožovat nezávislost redakce (tedy obsahu a zaměření periodika)? Je soutěžení v rámci grantové/dotační podpory akceptovatelným způsobem, jak finance získávat? Jako by vše záleželo na soutěži: sledovanost, pozornost, finance sponzorů, a koneckonců i snaha přitáhnout a udržet si ty nejlepší a nejspolehlivější autorky a autory, jichž je – stejně jako financí – vždycky nedostatek.

Novinařiny, stejně jako kritiky se totiž týká i rovina sociální: Jak zajistit, aby kritičky a kritici po několika letech nevyhořeli anebo – jak se v případě kulturní kritiky a žurnalistiky stává často – neodešli jednoduše za jistějším zaměstnáním a lepším příjmem? Jak zároveň balancovat dostatečně různorodý profil autorů a autorek textů tak, aby odrážel aspoň částečně různorodý profil naší společnosti? Kulturní a výtvarná kritika je velmi elitní intelektuální aktivita, jejíž výsledky nejsou vždy srozumitelné širokému publiku (a zajímá se „široká veřejnost“ vlastně?).

Jestliže má udržitelná žurnalistika ze své podstaty za úkol pracovat v přítomnosti tak, aby žádným způsobem neohrozila práci s informacemi v budoucnu, jakým způsobem takového nastavení dosáhnout?

Zaměřme se teď konkrétněji na periodika, jejichž primárním prostředím je internet. Nabízíme pohledy aktivních kritiček a kritiků, novinářek a novinářů, kteří reagují na tento úvod. Formátem chce tento text být experimentem, pokusem nahradit živou debatu psaným textem, který vzniká tak, jak věříme, že může vzniknout něco nového: pomalu a společně.

(Anežka Bartlová)

 

Anna Remešová (Artalk.cz)

Udržitelnost umělecké kritiky chápu mnohovýznamově a zároveň jako klíčovou otázku jakéhokoliv média, které usiluje o reflexi současné společnosti (a její kultury, potažmo kultur). Určitě jde o téma vnitřní udržitelnosti média (financování a fyzické možnosti lidí pracujících v médiu), udržitelnosti ve vztahu k prostředí (ať už k životnímu prostředí, nebo politickým podmínkám) a třetí podle mě podstatný bod je možnost (a budoucnost) kritiky samotné.

Podstatným příspěvkem do této diskuze pro mě byla letos vydaná kniha What Comes After Farce? Art and Criticism at a Time of Debacle od Hala Fostera, kterou tvoří eseje sepsané v posledních 15 letech. Foster ve svých textech připomíná, že v éře kolapsu se kritika stává odcizujícím prostředkem, který ztratil jakoukoliv moc ve vztahu ke kritizovanému. V době, kdy si již uvědomujeme, že kapitalismus je schopen do sebe zahrnout jakékoliv své vnitřní rozpory a sebejistotu politiků nelze ničím ohrozit (Foster konkrétně píše o Donaldu Trumpovi), nabízí se otázka, k čemu ještě slouží kritika, pokud ne k sebepotvrzování malé a elitní skupinky intelektuálů a intelektuálek. Při četbě Fosterových esejů je těžké si udržet optimismus.

Abych nepropadla úplnému nihilismu, utěšuji se myšlenkou, že kultura sehrává v současném světě klíčovou roli, a to i díky tomu, že vytváří těch pár míst pro sdílení a společnou diskuzi, která se ještě nepodařilo úplně zprivatizovat (patří mezi ně například muzea a univerzity). Tato místa, pokud ovšem mají vydržet déle než pár let, je třeba finančně zajistit – tedy udržovat tlak na veřejné poskytovatele dotací a/nebo zajistit životaschopnou komunitu, která se na provozu bude finančně spolupodílet – a brát stále na zřetel vztahy, které je udržují v chodu. V tom se Artalk stává angažovaným médiem, které se zapojuje do promýšlení feministických a ekologických principů chování na umělecké scéně a snad kvůli tomu ztrácí i něco z odstupu, který je pro kritickou platformu podstatný. Naší motivací je ale jednoduše snaha podílet se na utváření takových institucionálních podmínek, ve kterých je umělecká tvorba co nejvíce svobodná a vůbec ještě možná. V tom pro nás sehrává zásadní roli téma prekarizace – je pro nás podstatné, aby všichni ti, kdo se podílejí na programu instituce nebo obsahu časopisu, byli důstojně ohodnoceni a v ideálním případě zaměstnáni s vidinou jasných existenčních jistot.

Udržitelnost ve vztahu k životnímu prostředí nechápeme jako osobní prostor redakce (kéž bychom nějakou redakci vůbec měli!), která začne nakupovat fair trade a bio kávu, ale jako místo, kde dochází k trpělivému promýšlení toho, jaké možnosti udržitelného fungování vlastně máme a jakým způsobem může vizuální umění přispět k rozrůzňování sociální imaginace. Jsme si vědomi toho, že kulturní segment nějaký dopad na změny klimatu sice má (a je dobré se jej do určité míry snažit minimalizovat), ale je spíše zanedbatelný; ty největší viníky znečišťování životního prostředí je třeba hledat jinde. Kultura ale může plnit edukační a především sociální úlohu, změny společnosti je třeba promýšlet společně, ne individuálně, a nebát se, že může dojít i na konflikty.

Navzdory skepticismu, který zaznívá v úvodu Fosterovy knihy, se v závěru autor přidržuje několika umělců, kteří se nevzdávají v boji za právo na obrazy reality. A doufají, že budou jejich důvěru sdílet i ostatní. Foster jmenuje několik prací od Hito Steyerl, Haruna Farockiho, Forensic Architecture nebo Trevora Paglena a dalších, aby kladl důraz na dokumentární režim jako jeden z možných kritických nástrojů dneška. V závěru tak Foster možná trochu rozporuje svá vlastní tvrzení, když těmto autorům přiznává moc působit a zviditelňovat podstatné obrazy současnosti (v souvislosti s Forensic Architecture lze mluvit například o rasově motivovaném násilí a o záměrně zamlžovaných případech, kdy dochází ke lhostejnosti ze strany státu či médií v případech, kde se děje bezpráví). Věřím, že takovou realistickou kritiku potřebujeme, stejně tak jako potřebujeme snahu neuzavírat tyto politické diskuze jen do kulturních institucí. V tom pro mě spočívá největší výzva kulturní kritiky dnes.

 

Jan Bělíček, šéfredaktor internetového deníku Alarm.cz

Uplynulý rok nám ukázal, že udržitelná žurnalistika je obří téma. Mluvím teď především o nezávislých médiích, nikoliv primárně o těch kulturních, které snad ministerstvo kultury udrželo nějakým způsobem nad vodou. V roce 2020 jsme u nás v redakci Alarmu řešili snad všechny možné problémy, které člověka napadnou. Ještě před nástupem pandemie jsme věděli, že přijdeme asi o 70 % našeho rozpočtu. Celá situace redakce byla ze dne na den vzhůru nohama. Všechny plány v koši, začal boj o holé přežití. Následná pandemie srazila inzerce kulturních akcí na naprosté minimum. Omezení pohybu uvnitř ČR i po Evropě zase ohrozilo realizaci některých našich domácích i mezinárodních grantových projektů. Pandemie byla naštěstí dostatečným šokem takřka pro všechny, což znamenalo i velikou shovívavost mezinárodních i českých partnerů. Většina projektů se prostě posunula, nebo uskutečnila v jiné podobě. To už ale na podzim tolik neplatilo, pokračujeme stále ve stejném tempu a shovívavost je pryč.

V takovém klimatu samozřejmě vyskakuje téma udržitelnosti skoro na každém kroku. Jde o udržitelnost finanční, protože aktuální situace nahrává médiím financovaným velkými zájmovými skupinami, kterým jde jejich financováním o ovlivňování veřejné diskuze, nikoliv primárně o ziskovost. Do médií mohou nalít takřka neomezené množství peněz. Inzerce klesá a bude klesat, protože ekonomická krize se bude ještě nějakou dobu prohlubovat. Finanční udržitelnost médií je tak zároveň i otázkou demokratického přístupu k informacím a otázkou svobodné diskuze obecně. Řešením je samozřejmě silná komunita čtenářů, která je schopná své médium podržet a podpořit, ale s pokračující krizí se budou radikálně měnit také finanční možnosti čtenářů, což vidím jako potenciální ohrožení.

Vynořuje se ovšem také otázka udržitelnosti týmové práce v online režimu. Pro někoho online rozhraní nepředstavuje problém a nic moc se pro něj nemění. Někdo má však radši kreativní práci v kolektivu, vymýšlení věcí v redakci, v debatě a  s novým režimem se vyrovnává mnohem hůře. Na někoho dopadá sociální izolace psychicky a znemožňuje mu normální fungování. V obecnější rovině však pandemie umocnila negativní tendenci českých médií dělat věci od stolu, přes telefon. Koronavirová krize rozhodně nemotivovala novináře jezdit do terénu a zjišťovat, jaká je situace v opomíjených regionech. Naopak podporuje práci, která vychází z analýzy online dokumentů a získávání informací na dálku. I taková práce je samozřejmě velmi potřebná a obohacující, ale na obecné rovině se tak příkopy mezi centry a periferií spíše prohlubují.

No a samozřejmě nová situace také vyjevila problematiku udržitelnosti podfinancovaných, poddimenzovaných redakcí nezávislých a kulturních médií. Více než jindy totiž musely řešit výpadky jednotlivých členů týmu, ať už kvůli péči o rodinu a domácnosti, kvůli onemocnění, nebo kvůli psychickým problémům. Tím pádem jsou redakční týmy dlouhodobě v mnohem větším zápřahu. Na jaře se s tím tak nějak počítalo. Bylo to nové, všichni chápali, že se jedná o extrémní situaci, ale na podzim už žádná taková shovívavost neexistovala. Myslím, že všichni cítíme velikou únavu a potřebu něco změnit.

Tak jako koronavirová krize odhalila veliké problémy českého státu, který jinak v časech konjunktury a prosperity fungoval celkem bezproblémově, odhalila stejná krize i strukturální problémy naší práce. Ukázalo se, jak špatně a neprofesionálně si ji dělíme. Že nejsou jasně vymezené role jednotlivých členů týmu a vše jede na setrvačnost. Když nejsou problémy, nejsou tyto aspekty práce tolik viditelné. Pokud se něco začne zadrhávat, jsou okamžitě vidět. Speciálně kulturní periodika, ale nejen ona, mají tendenci podceňovat administrativní a produkční pozice. Vše se točí kolem kreativní práce redaktorů a autorů. Ukázalo se, že je velmi nebezpečné tyto pozice zanedbávat a podceňovat. Jsou naprosto klíčové pro finanční i pracovní udržitelnost.

Osobně cítím také trochu vyčerpání z takzvaných projektových grantů, které v podstatě do velké míry určují agendu. Drží samozřejmě celou řadu periodik nad vodou. Bez nich by byla jejich situace ještě mizernější. Sním ale o světě, kde nezávislá a nekomerční periodika dostávají finance nenárokově a na běžný provoz, aniž by musela neustále vykazovat, že naplňují domluvený harmonogram projektu. Takovou svobodu médiím zatím přináší jen finanční soběstačnost, kterou ovšem v českém mediálním prostoru nemá skoro nikdo. Buď jsou projekty závislé na státní podpoře, na filantropických, uměnímilovných milionářích, nebo na nefilantropických miliardářích, jimž jde o mediální vliv a prestiž. Podpora ze strany státu je samozřejmě v tomto ohledu nejčistější, ale zase podléhá mnohem větší veřejné kritice a tlaku. Nemám žádný plán ani návrh, jak tuto situaci řešit, ale grantové programy obecně (nejen v médiích) považuji za ubíjející a vyčerpávající. Kéž by šlo vše řešit jinak.

A co se týče udržení profilu redakce tak, aby reprezentovala rozmanitost společnosti, to je určitě klíčová otázka. V tomto ohledu pro mě byla zajímavá zkušenost z Amsterdamské univerzity letos v únoru. Zúčastnil jsem se zde debaty s doktorkou Mirjam Prenger na místních žurnalistických studiích. Provedla nás holandskou mediální krajinou posledních desetiletí a celkem přesvědčivě nám ukázala všelijaké její problémy. Otázku mediální reprezentace dala celkem explicitně do vztahu s nárůstem pravicového populismu. Jenomže zatímco se holandským médiím daří začleňovat komunity migrantů, etnické i sexuální minority, lidi z nižších sociálních tříd a s nižším vzděláním se začleňovat nedaří. Mirjam Prenger samotná uznávala, že se to nedaří, ale novinářská profese podle ní zároveň souvisí se vzděláním a nemůže ji dělat každý. S takto elitářským pojetím novinařiny samozřejmě nemohu souhlasit. Rozhodně by bylo na místě podporovat studijní programy pomáhající lidem z nižších sociálních vrstev, zavést i nějaké kvóty na lidi z nižších sociálních vrstev a tak dále. Jejich perspektiva a životní zkušenost by určitě významně obohatily i naši mediální krajinu.

 

Kateřina Smejkalová (Friedrich-Ebert-Stiftung ČR, politoložka a nezávislá novinářka)

Spojení žurnalistiky a udržitelnosti může zatím působit poněkud zvláštně a nezvykle, a nějak ho rozebrat je tedy trochu obtížným myšlenkovým cvičením. Pustit se do něj však má smysl i proto, že jsme zcela zřetelně dospěli do bodu, kdy budeme udržitelnost v nejširším slova smyslu muset přijmout jako průřezovou otázku a úkol v podstatě u všeho, čím se zabýváme. Osobně mě napadají přinejmenším tři dimenze, o kterých by bylo třeba přemýšlet, a všechny spolu svým způsobem souvisí.

Banálním zjištěním je, že novinařina stojí a padá s lidmi, kteří ji produkují. Musí mít na svou práci čas a klid, možnost vpravit se do širších souvislostí toho, čemu se zrovna věnují, sledovat něco déle bez předem zaručeného výsledku, přemýšlet o komplexnějších dopadech své práce. To je ve složitém světě, kde je třeba informovat o tak převratných jevech, jako je digitalizace či klimatická změna, vlastně ještě důležitější než dřív. Tímto banálním zjištěním se nám ale daří čím dál méně se v realitě řídit. Až na výjimky jde místo toho o práci čím dál prekérnější a hůře personálně zajištěnou. Jistě to souvisí s tím, že i do tohoto odvětví pronikl imperativ ziskovosti takovou měrou, že už nám to ani nepřijde absurdní, i když by z povahy věci mělo.

Určitým vrcholem tohoto vývoje byl vznik sociálních sítí. Jako jiné tzv. digitální platformy samy o sobě nevytváří žádnou novou hodnotu, jen tu vytvořenou někým jiným dávají pohodlně na jednom místě k dispozici více zákazníkům a uživatelům a z transakcí část jejich hodnoty odčerpávají. Média jsou jim zatím vydána napospas: sociální sítě na jejich obsahu vydělávají nepřímo skrze reklamu, kterou cílí na své uživatele, zatímco noviny ve světě, který si rychle zvykl na obsah zadarmo, udržitelný model svého financování hledají většinově bez výsledku. Je přitom jasné, že nějaký typ podílení se na něm právě ze strany sociálních sítí je nevyhnutelný. Musí vzniknout rozmanitější, robustnější, spravedlivější a méně jedním směrem mocensky vychýlený ekosystém.

Třetí důležitou věcí však jsou také témata, kterým se média a kritika věnují, a též jakým jazykem, v jakých formátech ke komu hovoří. Často se v současnosti nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak se tak rozsáhlé vrstvy společnosti mohou od mainstreamových médií odvracet. Je důležité si přiznat, že je to zčásti jejich vlastní vinou, protože životní realitu rozsáhlých vrstev společnosti nezobrazují a nereprezentují. Napravení toho je tak předpokladem jak pro udržitelnost žurnalistiky – protože jen tak bude možné většinu zase přesvědčit o tom, že je důležité se postarat o její robustní financování –, tak pro udržitelný vývoj společnosti jako celku. Pro ten je totiž nezbytná nejen dobrá analýza toho, co se děje a co může přijít, ale i její sdílení většinou společnosti.

 

Vznik textu finančně podpořilo MK ČR.