Skip to content

Blog pro reflexi výtvarné kritiky vznikl v roce 2020 z potřeby sdílet názory a postřehy k dalšímu promýšlení toho, čím kritika je a čím by se stát mohla.

Anna Remešová: I výtvarná kritička potřebuje svůj status

Občas je stále běžná představa, že kritikové či kritičky jsou schopné vyplivnout jakýkoliv nadmíru kreativní a promyšlený text během pár hodin, někde mezi obědem a odpolední kávou, dvě hodiny u počítače a brilantní vhled do současné umělecké výstavy je na světě! Na psaní toho přeci není nutné mít moc, stačí jen počítač, zvládnete to i v kavárně, žádnou kancelář nepotřebujete, po zbytek dne se pak můžete věnovat jiným bohulibým činnostem, respektive svým dalším třem pracím, abyste se uživili. Ano, když se to tak vezme, každý je schopný NĚCO napsat za dvě hodiny, ale díky své sedmileté zkušenosti editorky v Artalku vím, že za →



Tereza Stejskalová: Umlčení kritiky je vítězstvím fašismu

V poslední době se čím dál častěji setkávám s obezřetností ohledně kritiky uměleckých institucí a jejich programu. Již několik osob, které se kritice věnují, se vyjádřilo v tom smyslu, že jsou ve své veřejné kritice výstav či jiných projektů opatrní, protože si uvědomují, v jak nedůstojných podmínkách vznikají a že dotyční kulturní aktéři si nezaslouží ještě veřejné bičování za práci, kterou v takové situaci odvádějí. Další se vůči té či oné kritice vymezili s tím argumentem, že to pak vede ke snadnějšímu útoku na současné umění, nebo dokonce to nahrává těm, kteří by podporu současného umění rovnou zrušili. A vůbec →



Eva Slabá: Začít s kritikou?

Na podzim roku 2024 se do popředí diskuse o kritice současného umění dostal text Deana Kissicka s názvem The Painted Protest: How Politics Destroyed Contemporary Art. Tato debata otevřela zásadní otázky o roli umělecké kritiky v dnešní společnosti, jež je stále více polarizována politickými a kulturními rozpory. Kissick v článku publikovaném na stránkách Harper’s Magazine kritizuje podle něj dominantní směr současného umění,který upřednostňuje politické a sociálně aktivistické kontexty, a argumentuje, že tento přístup oslabuje estetické hodnoty umění a potažmo odvrací pozornost od hledání krásy, originality či inovace. Nejedná se přitom o novou myšlenku – podobný názor, že umění figuruje coby →



Eva Skopalová: Končit s kritikou?

Téma konce aktivní kritické práce je těsně spojené i se vstupem do mediálního prostoru. Jazyková oblast, jíž je podmíněna práce kritika či kritičky pohybující se v české umělecké oblasti, je limitovaná. Přímým důsledkem toho je velmi omezená možnost profesionalizace formou stálých pracovních míst, a tedy kritika se stává jaksi omezeným obdobím v profesním růstu, ale dovede ho na jiná, stálejší pracovní místa. S tím také souvisí otázka střetu zájmu a etického kodexu výtvarné kritiky, který čeká na své obecné formulování. Je možné psát kritiku událostí ve výtvarném umění, když se na nich aktivně jako kurátorka spjatá s institucí podílím? Pro mě je odpověď nikoli. →



Karolina Jirkalová: Co stavba přináší, co bere a v čí prospěch: Kritika architektury

Dějiny architektury jsou primárně vnímány jako součást dějin umění. Aniž bych chtěla volat po odtržení dějin architektury z kunsthistorie ‒ Rostislav Švácha prozíravě varuje, že by pak dějiny architektury beze stopy zmizely v širokém chřtánu obecných historiků ‒, přeci jen mám pocit, že pro porozumění architektuře nám nástroje dějin umění nestačí. Zvlášť silně se to ukazuje při výzkumu architektury a urbanismu od druhé světové války dodnes. Architektura vždy vzniká z často komplikované až konfliktní interakce mnoha aktérů ‒ v určitém politickém, společenském a ekonomickém prostředí, v rámci konkrétní legislativy a norem, v určitých pracovních podmínkách. Územní plán, stavební předpisy a další normy určují, kde dům může →



Ondřej Trhoň: Diskurzivní escape game – videoherní kritika jako protipól identitárního fanouškovstvíOndřej TrhoňDiskurzivní escape game – videoherní kritika jako protipól identitárního fanouškovství

Jedinou výhružku smrtí jsem za svou publicistickou kariéru dostal za videohry. Stačilo udělat rozhovor s levicovou kritičkou videoherní kultury. Být kritikem videoher, navíc u nás, a navíc především v neherních médiích, má svoje specifika. Ta bohužel nejsou zas tolik daná podstatou média (pokud vůbec nějaká je), jako spíš jeho složitým vývojem a komunitou, která se okolo něj vytvořila. Zároveň to dělá úkol kritiky o něco jednoznačnější a politicky důležitý.  Jsou různé způsoby, jak historii videoher vykládat, ale klíčové jsou nejspíš tři momenty. Zaprvé vznik, který je od začátku provázaný s válečně-byznysovým komplexem – první videohry vznikaly za peníze Pentagonu. Patrick →



Silvie Šeborová: Pseudodeník ze začátků Artalku

Červen 2008 Po několika odkladech, způsobených studiem v zahraničí a nutností se nechat zaměstnat, konečně odevzdávám diplomovou magisterskou práci a skládám závěrečné zkoušky z dějin umění. Hurá, dospělý život může začít. Srpen 2008 Chodím do práce, ale najednou nevím, co s časem po odpoledních a večerech, který jsem předchozí měsíce vyplňovala horečnatým psaním diplomky. Chtělo by to něco vymyslet. Září 2008 Přicházím za Petrou Hlaváčkovu s nápadem, že bych chtěla mít blog o umění. Budeme tam psát svoje články, oslovíme pár bývalých spolužáků z dějin umění, a třeba si nás někdo časem všimne ve velkých médiích, třeba i v novinách. O týden později volá Petra, že →



Ludvík Hlaváček: Poznámka k diskusi o umělecké kritice

Otevřená diskuse je funkčním nástrojem odborného diskurzu, ale je i formátem, který má své meze. Diskuse v auditoriu se vyvíjela od počátku tak, jako by umělecká kritika měla ze své povahy jen negativní dopad a jakoby jejím cílem nebylo hodnocení, ale odsouzení. Tak tomu ale není, odborná kritika má stejně tak poukazovat na „chyby“ jako zprostředkovat progresivní tvůrčí gesta. Jinak řečeno, verbálně zpřístupnit významy prezentované obrazovým jazykem. Umělecké dílo je výkonem tvůrčího individua a není příspěvkem do nějakého předem vyhraněného vzorce. Právě tak ani kritik nemá k dispozici nějaký vzorník tvůrčích gest, kterým by poměřoval nová díla. Tato nejistá půda estetické zkušenosti →



Anežka Bártlová: O etice kritické práce: rozhovor s Kate Sutton

Kate Sutton je kritička výtvarného umění. Díky studiu na Stanfordské univerzitě mohla absolvovat stáž na Sibiři, do Ruska se později také vrátila a usadila se v petěrburské platformě Pushkinskaya-10 Art Commune, kde budovala archiv zakládajících rezidentů. Od roku 2008 byla pravidelnou přispěvatelkou do magazínu Artforum, kde dnes působí jako redaktorka. Rozhovor připravila Anežka Bartlová. Anežka Bartlová: Mohla byste popsat, jak jste se dostala do časopisu ArtForum? Jak se stalo, že jste jednou z redaktorek pro celý svět (kromě Severní Ameriky) zatímco sídlíte dlouhodobě v Záhřebu? Kate Sutton: Měla jsem docela štěstí. Kolem roku 2000 jsem bydlela v Petrohradě v jednom uměleckém squatu →



Eva Skopalová: Proč kritika? Rozhovor s Janem Sowou

Jan Sowa je sociální teoretik dialektického materialismu. Zabývá se tématem modernity a modernizace v (semi)periferiích kapitalistického světového systému. V letech 2018-2019 byl kurátorem diskurzivních programů a výzkumu ve Biennale Warszava. V roce 2019 redakčně připravil knihu rozhovorů s aktivisty a vědci Solidarity 2.0 or Democracy as a Formo f Life. V současnosti působí jako pedagog na Akademii výtvarných umění ve Varšavě. Korespondenční rozhovor vedla a připravila Eva Skopalová. Eva Skopalová: Proč dnes výtvarná kritika? Jakou pozici má ve vypjaté době? Jan Sowa: Výtvarná kritika se nedávno dostala do těžké pozice. Myslím, že tato vrtkavá pozice výtvarných kritiků v oboru dlouhodobě pomalu upadá. A není to →